rok 2008 "Staň se rytířem!"

Nové Mitrovice  2. 8. - 9. 8. 2008

Jídelníček

sobota:

oběd: Oblizovačka

večeře: Odřezky z bizona

neděle:

oběd: Pohoštění od komtesy

večeře: Panošovo modré mámení

pondělí:

oběd: Maso babky kořenářky

večeře: Karfiolová pečeně

úterý:

oběd: Rytířský  kotlík

večeře: Kurýrovo tajemství

středa:

oběd: Hraběnčin sos

večeře: Odřezky z bizona

čtvrtek:

oběd: Zelinářky slepice

večeře: Turecká řež

pátek:

oběd: Purkrabího pšouk

večeře: Hostina pro krále

sobota:

oběd: Cestovní tajemství

Rytířská píseň - tématická píseň

ref.

Rytíři, rytíři, rytíři, rytíři: meč svůj chraň!, krále braň! i víru svou jedinou!

1.

Proto obleč rytíři plnou Boží zbroj, aby ses v den zlý postavil na odpor.

Neboj a věř! Neboj a věř!

Kolem beder opásej Boží pravdu, obrň se pancířem spravedlnosti.

Neboj a věř! Neboj a věř!

2.

Obuj se k evangeliu pokoje, vždycky se štítem víry,

Neboj a věř! Neboj a věř!

štítem uhasíš všechny ohnivé střely toho zlého, co na Tebe vystřelí.

Neboj a věř! Neboj a věř!

3.

Vezmi, milý rytíři přilbu spasení, také meč Ducha jenž slovo Boží!

Neboj a věř! Neboj a věř!

 sobota 2. srpna          

Tak opět se rok s rokem sešel a opět nastal čas letního tábora. Tentokráte jsme měli pronajaté tábořiště v Nových Mitrovicích, 30km jihovýchodně od Plzně. Táborová základna nebyla budova jako loni, ale bydleli jsme v podsadových stanech pod hrází rybníka Drahota. Protože jsme neměli budovu, strach o počasí byl u vedoucích ještě větší než kdy předtím. Ani já si nedokázal představit, co bychom dělali, kdyby tam celý týden pršelo, a tak jsem si to vůbec nepřipouštěl a prostě jen věřil, že nás v tom Bůh nenechá - bylo krásně po celý týden.

Tentokrát jsem byl na místě srazu mezi prvními, dvacet minut před devátou. Měl jsem tak dostatek času přebrat od rodičů potřebnou dokumentaci, udělit nezbytné pokyny a doprovodit děti k vlaku, který díky výluce vyrážel ze Stříbra.

Pod Májiným vedením celá táborová tlupa v Plzni přibrala Plzeňáky a táborníky, kteří dorazili z Českých Budějovic,  přestoupili do osobáku a vyrazili směr Blovice. Odtud šli pěšky až do tábora – přibližně 14km.

Já a Milan jsme do tábora jeli autem, které bylo narvané nejrůznějšími věcmi. Kuchařka pak přijela autem druhým, které bylo plné potravin. Tábořiště jsme převzali kolem dvanácté.

Táborníci dorazili po čtvrté hodině – zmoženi chůzí a seznamovacími hrami, které při cestě hráli. Ještě před jídlem jsme se rozdělili do stanů. K jídlu jsme měli stejně jako loni špagety.

Po jídle a nezbytném čase na seznámení s tábořištěm jsme vyrazili na první dřevo k táborovému ohni. U něj jsme opékali špekáčky, hráli první chvály a Notven zahájila tábor úvodním slovem na téma Duchovní boj:

Mluvili jsme o tom, že existuje duchovní svět. Existuje satan, který se vzbouřil proti Bohu, a snaží se ničit Jeho dílo. Bůh však zvítězil skrze Ježíšovu oběť na kříži.

„A tak, bratří, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci. Oblecte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům. Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům (proti krvi a tělu), ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla. Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát.“ (Bible, Efezským 6:10–13).

Po celou dobu, od chvíle kdy táborníci dorazili do tábořiště, se dožadovali, abych jim sdělil složení skupin, ve kterých budou bojovat a soutěžit. Nicméně jsem byl neoblomný a nic jsem neprozradil. Ani jsem nemohl, protože jsme to dávali dohromady až při poradě, která byla po večerce, když táborníci, netušíce co je ještě čeká, usínali ve stanech.

Poté co jsme na poradě probrali vše, co bylo třeba, poprvé jsme se oblékli do rytířských obleků, tak jsme zapálili louče, pochodně a šli účastníky stan po stanu budit. Já s Májou jsme se zatím strojili – ona jako královna, já jako král.

Jakmile všichni byli u táborového ohně, tmou se rozezněli tóny rytířské písně: „Rytíři, rytíři, rytíři, rytíři – meč svůj chraň! Krále braň! I víru svou jedinou! …“ Na jejím konci se jal přicházet královský pár. Poté co byli u ohně zaregistrováni, pronesla královna:

„Stateční muži a ženy, předstupte před krále!“ Vedoucí před ně předstoupili do jedné řady a královna pokračovala: „Poklekněte!“

Král: „Neměj strach před tváří svých nepřátel, buď udatný a čestný, ať tě Bůh může milovat a mluv pouze pravdu, i kdyby tě měla stát život, ochraňuj bezbranné a nepáchej zlo. To je tvůj slib! Tak si ho zapamatuj!“

rytíři jako jeden muž pronesli: „Slibuji!“

Královna: „Ochraňujte krále a když už krále nebude, tak ochraňujte svůj lid!“

rytíři opět jako jeden muž pronesli: „Slibuji!“

Poté král obcházel rytíře jednoho po druhém. Ti stále klečeli v řadě před ním a královnou a každého z nich pasoval mečem a slovy: „Arture, pasuji tě na rytíře, buď rozhodný a udatného srdce! Milane, pasuji tě na rytíře, buď udatný Boží muž! Danko, pasuji tě na rytíře, služ věrně Bohu a králi! Peťko, pasuji tě na rytíře, nenech se zastrašit nepřítelem! Petře, pasuji tě na rytíře, braň chudé a bezbranné! Miško, pasuji tě na rytíře, ať se tvé srdce neděsí a nechvěje! Marku, pasuji tě na rytíře, služ věrně Bohu a králi! Evčo, pasuji tě na rytíře, měj pevnou ruku a ostrý zrak! Notven, pasuji tě na rytíře, braň pravdu, mluv pravdu a žij pravdu!“

Když král skončil s jmenováním rytířů a stál opět po boku královny, pronesla: „Vítejte v králově družině! Vstaňte udatní rytíři!“

Král směrem k táborníkům: „Žijeme v neklidné době, době plné chamtivosti, lstivosti a zrady. Žijeme v době meče, kdy bojuje království proti království, rodina proti rodině a muž proti muži. Jen ten bude žít, kdo se neprotiví novým časům.

Tito stateční muži a ženy za mnou prokázali v mnoha bojích a životních situacích, že se na ně mohu spolehnout. Jsou odvážní, bystří a neváhal bych ani minutu postavit se s nimi do přední linie bok po boku.

A co vy? Proč jste tady? Jste jenom chátra, která tu jen zevluje, nebo jste tu, protože vám není lhostejné bezpráví, které se kolem vás děje? Dáte se na stranu spravedlnosti, stanete se rytíři, aby vás příští generace mohli ctít, nebo budete bojovat po nepřítelově boku a pošpiníte svou čest? Chcete být rytíři?“

Odpovědí mu bylo hluboké ticho, ospalé a naštvané pohledy táborníků. Opakoval znovu svou otázku se stejným výsledkem, což krále viditelně zaskočilo.

rytíř Artur: „Jsou chátra!“

král to znovu zkusil: „Dosáhnout rytířského stavu chce odvahu, trpělivost a statečnost. Ne každému se to povede, ale všichni začínáte ze stejné startovací čáry. Každý máte stejnou šanci a záleží jen na vás, jak se jí zhostíte. Slabí a líní se zaleknou, zdatní a schopní vytrvají. Zůstanete nadosmrti chátrou nebo se chcete stát rytíři?“

chátra: hluboké ticho, žádná změna.

královna: „Jste chátra, dokázali jste, že jste nepoužitelní. Ale tito stateční rytíři jsou zde proto, aby se to změnilo. Po jejich boku budete cvičeni a vycvičeni, aby ti nejzdatnější z vás mohli jednou čestně bojovat po bolu krále v jeho družině. Teď nejste nic, ale to se změní. A pokud ne, zahyňte někde v chatrči bídnou smrtí zbabělce.“

Po tomto srdceryvném výlevu královny, byli voláni jednotliví příslušníci chátry a rozdělováni k rytířům do čtyř družin. Každý dostal erb, do kterého se mu v následujících dnech zapisovali dovednosti a rytířské ctnosti, dosáhl-li jich.

rytíř Artur: „Král s chotí odchází, povstaňte, chátro nevděčná!“

            Poté co skončil tento počáteční ceremoniál a královský pár opustil náš tábor, táborníci se loudali opět do svých stanů. Mnozí z nich se ráno ujišťovali, zda to co se v noci dělo bylo skutečné nebo zda se jim to zdálo.

neděle 3. srpna

Protože večer bylo to pro táborníky nemilé buzení, domluvil jsem se ještě před usnutím se zdravotnicí Peťkou a Arturem, že budíček trochu posuneme. Ráno však většina táborníků byla ze stanů  venku už kolem půl osmé a svým hlasitým povídáním budili vedoucí, kteří by minimálně alespoň tu půlhodinku do klasického budíčku ještě rádi spali.

Budíček tedy nakonec byl načas, stejně jako rozcvička, kterou vedla Mája. Na jejím konci jsme opět hráli běhací hry na zahřátí.

Při snídani byly vyhlášeny pravidla pro získání titulu rytíř. Každý musel získat určitý počet ctností a dovedností, což lze vyčíst z tabulky uvedené dole.

Ctnosti byli následující:

A možnost získat je byli v průběhu celého týdne. “Ušlechtilost“ § “pomoc a obětování se“ udělovali vedoucí, pokud usoudili, že si je táborník svým jednáním a chováním zasloužil.

Mnozí se na tyto dvě ctnosti velmi nadřeli a vypotili spoustu krve a potu než jich dosáhli.

Po rozcvičce následovali vždy snídaně, hygiena a ranní ztišení. To vedl každý den jiný vedoucí a společně jsme tak měli možnost krátce se zamýšlet nad Božím slovem. To dnešní vedla Evča, která vyprávěla příběh o muži, který žil v jedné pouštní zemi a vlastnil studánku. Ten muž měl také syna. Země, kde žili, byla velmi vyprahlá a oni byli jediní vlastníci vody. Dávali každému vodu zadarmo, lidé je měli rádi, povídali si s nimi, rádi je navštěvovali a byli vděčni, že jim vodu dávají.

Po nějakém čase ale museli otec i syn odejít a ustanovili správce, aby pečoval o studánku a dával každému podle potřeby. Správce to zprvu tak dělal, ale po nějakém čase si lidé zvykli na to, že mají vody dost a mají ji zdarma, že už za ni přestali být vděčni a zapomněli děkovat – dostatek vody brali jako samozřejmost. Správci se to přestalo líbit, a tak začal dělat různá opatření. Tak se stalo, že ten, kdo neprojevil dost úcty, tak vodu nedostal. Všímal si také toho, že někteří z lidí kradou, pomlouvají apod., a tak si vymyslel další a další opatření až nebyl ve správcových očích vody nikdo hoden. Lidé trpěli žízní a byli nespokojeni.

Až jednoho dne přišel neznámý cizinec a žádal vodu. Správce mu ji nechtěl dát, protože v jeho očích si ji dostatečně nezasloužil – nikdo si ji nemohl zasloužit. Cizinec mu však nařídil, ať mu dá vodu, stejně tak ostatním. Odkryl svou tvář a lidé v něm poznali syna majitele studánky, který se vrátil, aby zjednal nápravu. Všichni byli rádi, ale zároveň toužili potrestat správce za to jak špatně a krutě hospodařil a jak na každém hledal chyby. Jsou připraveni ho ukamenovat, a když už každý z lidí drží v ruce kamen a je přichystán k hodu, zastaví je syn majitele slovy: „Ať hodí kamenem ten, kdo je bez viny!“

Na tomto poutavém vyprávění jsme si mohli uvědomit, jak každý z nás lidí vidí snadno chyby na druhých, odsuzuje je, ale přitom správce nebyl o nic horší nebo lepší než kterýkoli jiný člověk.

Po ranním ztišení si táborníci pod vedením kuchařky Ivety začali vyrábět rytířské kostýmy, které jsme pak celé odpoledne a večer batikovali do barvy daného družstva.

Do oběda jsme také stihly sehrát některé kratší o nic míň zábavnější hry. Snad největší úspěch měla Evči hra Židle. Drželi jsme se za ruce v kruhu, v jehož středu byla postavena stolička. Každý z nás se snažil natlačit soupeře ke stoličce, neboť kdo se jí dotkl, vypadával. Při první hře jsme v kruhu nakonec zůstali já, Mája a Milan. Samozřejmě jsme se snažili Máju vyřadit, ale ta se prala jako lvice. Nakonec se sice dotkla, ale bylo to po takové námaze, že snad ve stejném okamžiku jsme se všichni tři rozpojili, protože ani jeden z nás už nebyl schopen udržet stabilitu a svorně jsme skončili na matičce zemi.

O poledním klidu pak byla první možnost získat bystrost – ta se udělovala za vyřešení hádanky, hlavolamu nebo křížovky, které připravovala Mája.

My, věřící křesťané jsme zvyklí chodit v neděli do shromáždění na bohoslužbu. A protože jsme se toho nechtěli vzdát ani na táboře, udělali jsme si takové shromáždění po poledním klidu u ohniště. Náš tábor navštívil bratr Petr Vaďura (mnozí jistě znáte z Plzeňského rozhlasu), který pro nás měl připravené slovo – svědectví o tom jak uvěřil v Krista Ježíše.

Zatímco já s Notven připravoval v kuchyni nudle s mákem k večeři a batikoval, hráli všichni na nedaleké louce hru ‘Ochrana před indiány.‘ 1/3 představovali farmáře, 2/3 indiány. Úkolem bylo uchránit farmu před nájezdy indiánů.

Po večeři jsme dali chvály a zájemci se šli se mnou vykoupat do rybníka. Bylo to příjemné večerní počvachtáníčko. Také se tento večer přihlásili první dobrovolníci, kteří úderem desáté nastoupili k nočním hlídkám. Hlídalo se po dvojicích vždy hodinu a půl.

pondělí 4. srpna 

Ještě jsem se nezmínil o tom, že budíček byl pravidelně v 7:⁵⁰hod a vždy ho obstarával Artur. Hrál na kytaru píseň „Očička když ráno vstanou …“ a u každého stanu, kde se spáčům nechtělo dvakrát moc vstávat, po tomto songu zařval, tak že to slyšeli i dole ve vesnici „budíček!!!“

Rozcvička pak následovala v 8:⁰⁰hod. Tentokrát to byl právě Artur, který ji vedl. Běželi jsme na louku po opuštěném vedlejším táboře a při cestě zpět jsme utvořili bránu, kterou jsme probíhali a tak se přemisťovali k táboru.

Dnešní ráno bylo odlišné v tom, že po rozcvičce se hned nešlo na snídani, nýbrž na programu byla další z mnoha dovedností - otužilost. Spočívala v tom, že dobrovolníci oblečení v plavkách se nechali polít na břehu rybníka u stavidla kbelíkem studené vody a to bez zbytečných řečí a zvuků. Tuto dovednost získali všichni, kdo k ní to ráno nastoupili

Po snídani měla ranní ztišení Danka. Mnozí si vzpomenou, že četla příběh o horníkovi, který byl pohřben zaživa ve štole, která ho zavalila a jak se modlil a byl zachráněn.

Pak jsme se připravovali na výlet. Šlo se na rozhlednu Na Skále u Železného Újezdu. Ještě před odchodem Mýval vysvětloval pravidla další dovednosti Þ ranhojičství – každý rytíř potřebuje znát byliny, rostliny a jejich léčivé účinky, aby je v případě potřeby dokázal použít. Každá skupina dostala seznam 20 rostlin, které měli cestou najít a pojmenovat. Než jim Mýval seznam předal, instruoval je jak kterou rostlinu poznat, byly jim ukázány i obrázky jednotlivých rostlin.

Po poledním klidu Mája odešla s batohem na zádech do vesnice. Šrek zpozorněl a začal všechny v jeho blízkém okolí upozorňovat, že nás čeká zabijácká noční hra, protože jak Mája takhle zmizí, tak to noční hrou smrdí na dálku, to že on už pozná.

My ostatní jsme šli opět na už osvědčenou louku, kde jsme sehráli Klání na koních, další z dovedností.

Následovali středověké dostihy. Byla vyznačená trasa, kde se dostihy odehrávali. Soutěžilo se v několika disciplínách: Za výhru v disciplíně získala družina 3 body, za druhé místo 1 bod. Každá družina měla jednoho žolíka, kterého když před závodem vsadili, tak případný zisk bodů se jim zdvojnásobil.

Pomineme-li fakt, že zelení byli na tyto závody Arturem doslova přemotivovaní a neztratili ani jeden bod, tak zbytek družin byl ohromně vyrovnaný. Byl to boj a ohromný řev nesl se nad loukou způsobený fanděním a povzbuzováním. Fakt to byl mazec a klobouk dolu před každým zúčastněným.

Po návratu do tábora všechny družiny připravovali scénky na večer k táboráku. Každá družina dostala čtyři hlášky, které měla zapracovat do příběhu s hrdinskou tématikou. Bojovali tak o dovednost „Umění řečnické a vypravěčské“.

Bylo to krásné a byla u toho sranda. Nezapomenutelná pak bude jistě Xena, která když režírovala oranžové, tak málem přišla o hlas a pak také Ronaldo, z kterého zelení udělali růžovou princeznu a najednou jsme měli v táboře o dívku víc.

Rozhodování o vítězi bylo těžké a hlasovalo se ve více kolech. Nakonec to skončilo v pořadí: zelení, žlutí, oranžoví a červení.

Pondělí prostě byl den zelených, vyhráli, na co sáhli. Vyhrávali mnohdy tak jasně (středověké dostihy) až to mnohým soupeřům bralo i chuť bojovat. Naštěstí mnozí mněli v myslích ještě loňský tábor a mohli mi pomoci v povzbuzování. Loni totiž, když se dařilo jeden den, tak další dny to byl docela propadák a zase dominovala jiná skupina. A tato naděje, v kterou věřili ostatní tři družiny, ukázala se později pravdivá.

Po chválách měla Notven připravené slovo. Dnešním tématem byla pravda: Stůjte tedy opásáni kolem beder pravdou (Ef 6:14a)

Lhát, podvádět apod. to je hřích. Satan je vrah od počátku a nestojí v pravdě, poněvadž v něm žádná pravda není. Když mluví, nemůže jinak než lhát, protože je lhář a otec lži. (Jan 8:44b)

Ježíš Kristus je cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Bohu Otci než skrze něho. (Jan 14:6)

Úderem jedenácté hodiny večerní, když už se většina táborníků viděla v posteli a radovala se z toho, že večer zakončuji posledními pár větami a poznámkami, oznámil jsem jim tu novinu, že je čeká noční hra. Někteří tuto zprávu stravovali pomalu, ale smířili se s tím všichni.

Táborníci se šli chystat do stanů a Mája instruovala vedoucí posledními pokyny u dohořívajícího ohně. Přestože stačil u týmu jen jeden vedoucí, hry se účastnili skoro všichni. Všichni si z loňska pamatovali už jen to hezké a muka nad šifrou byla dávno zapomenuta a všichni se těšili na noční dobrodružství.

A opět to bylo nezapomenutelné. Ti kdo na táboře byli, vědí. Ti kdo ne a mrzí je, že zde o noční hře nepíšu nic rozsáhlejšího, můžou jet příští rok – noční hry jsou Májinou specialitou a je to jedna z věcí, proč se na tábor těšíme.

           úterý 5. srpna 

Kvůli noční hře jsme posunuli budíček na půl desátou. Rozcvičku vedl Marek. Na jejím konci jsme hráli Čáp ztratil čepičku a Veselou honičku - honič rozdával babu plesknutím a plesknutý se musel za ono místo držet. Dostal-li babu po třetí, musel začít honit, protože nikdo z táborníků neměl tři ruce, aby si držel i třetí zranění.

Ranní ztišení měl Artur. Po něm jsme začali vyrábět dýky, štíty a nástroje potřebné k boji. Odpoledne se pak vyhodnocovala zručnost – hodnotili jsme jednak obleky, jednak vyrobené dýky.

Během výroby obleků nás navštívili dvě slečny z Plzeňského rádia Kiss Proton a dělali rozhovory s dobrovolníky z řad účastníků. Jejich hlasy pak byli slyšet večer v rádiu a rodiče tak mohli poslouchat, jak se jejich ratolestem na táboře líbí.

Před obědem jsme pak stihli ještě sehrát několik her. Přes celé táborové náměstíčko jsme natáhli lano, na které jsme navazovali nití kroužky. Zatímco dopoledne všichni vyráběli dýky, já zabavil Oslíkovi klacek, kterým se kolem sebe nebezpečně oháněl a vyrobil z něj dřevec. Tím se pak každá skupina ve stanoveném limitu snažila strhnout co nejvíce kroužků. Nejvíce kroužků v cíli měli červení – 10ks.

Následovala hra Na rytíře. Jedno družstvo představovalo koně, druhé jezdce. Úkolem jezdců bylo udržet se na koních, kteří se je dovoleným způsobem snažili shodit. Poté se role obrátili. Hrálo se opět turnajovým způsobem a ve finále zelení porazili oranžové.

No a po obědě to přišlo. Začal ten pravý rytířský boj. Každý z táborníků vyfasoval meč, ozbrojil se štíty a dýkami a šlo se na louku, kde po skupinovém fotu los rozhodl, že zelení s červenými budou bojovat proti oranžovým s žlutými. Úkolem bylo sebrat v nepřátelském táboře soupeřovu vlajku a dopravit ji do tábora svého. Po vysvětlení pravidel následovala ještě motivující řeč: „Je den mečů, den boje. Kopí se budou třást, štíty praskat, od mečů půjdou jiskry. Bojujte za krále, bojujte za svou čest. Jděte do boje, do války! Bóóój! Bóóój!“

Já bojoval po boku zelených a červených a jako bojový nažhavovací pokřik jsme zvolili mušketýrské: „Jeden za všechny, všichni za jednoho!“ Byl to téměř tříhodinový lítý boj, kdy nikdo nešetřil nikoho a který nakonec skončil 3:1 pro zelené s červenými.    Úsměvné mi přišlo, když jsem viděl cyklisty, kteří kolem louky projížděli a stavěli a poměrně dlouho pozorovali dění na louce. Připouštím, že to vypadalo zvláštně, když se parta čtyřiceti lidí honí v rytířských hábitech po louce s meči v rukou a každý druhý v běhu křičí: „Na ně! Bijte je! Bój!“ apod.

Poté jsme šli na zaslouženou večeři. Byla zvláštní tím, že jsme u ní získávali jednu z ctností – trpělivost. K večeři totiž bylo rizoto a místo příborů jsme měli čínské hůlky. Bylo to velmi zajímavé a poučné, ale přiznávám se, že jsem byl vděčný, že další dny a jídla už jsme mohli jíst normálně, poněvadž tu svou porci rizota jsem dojídal studenou a s bolavými prsty.

Následoval táborák, chvály a slovo – spravedlnost: Nikdo není spravedlivý, není ani jeden, nikdo není rozumný, není, kdo by hledal Boha; všichni se odchýlili, všichni propadli zvrácenosti, není, kdo by činil dobro, není ani jeden. (Ř 3:10-12)

Takto nás vidí Bůh, před Bohem nemáme výmluvy, ale…Vyznáme-li však své hříchy, Bůh je věrný a spravedlivý, aby nám odpustil hříchy a očistil nás od veškeré nepravosti. (1Jan 1:9). Spravedlnost není naše, ale je Boží. Pancíř z ní vyrobený jsme tedy získali jako dar od Boha ve chvíli, kdy jsme se k němu obrátili, učinili pokání a přijali Pána Ježíše Krista. Bůh nás vidí skrze Něj a v Něm jsme i my spravedliví. Stůjte tedy opásání kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti (Ef 6:14)

           středa 6. srpna 

Rozcvičku měl Petr. Dobrovolníci pak měli možnost jít se mnou a s Arturem vykoupat do rybníka. Oproti koupání večer jsme šli na jiné místo a zjistili, že tam se břeh svažuje pomaleji a není tam hloubka hned u kraje. To bylo něco pro nás – mohli jsme se tam tak dosyta vyblbnout.        

Při snídani se rozjela další hra, ve které jsme opět bojovali o dovednost, tentokrát dovednost mlčení. Každý z týmů mi odevzdal seznam jmen všech členů družiny v pořadí, v kterém chtěli nastupovat k úkolu. Mlčet se začínalo v 10:¹³hod. U zelených mlčela Veverka, oranžoví Martin, červení Pavla, žlutí Oslík. Když někdo promluvil, začal mlčet táborník psaný v seznamu za ním. Mlčelo se do večerky a vyhrála družina s nejdelším namlčeným časem – červení.

Potom se šlo do lesa, kam jsme chodili pro dřevo, hrát hru ‘Stavby.‘ Oběd následoval ihned po této hře. Po obědě a nezbytném poledním klidu jsme vyráželi na odpolední výlet – Třemšínský vrch (rozhledna). Žel se jednalo o rozhlednu dřevěnou, která byla nižší než stromy okolo, takže výhled defakto žádný. Ten výlet byl hustý, protože byl poměrně dlouhý. Našli jsme něco málo kolem dvaceti kilometrů za cestu tam a zpátky. Přestože skoro všichni remcali, hlavně pak při cestě zpět, tak to všichni ušli.

Večer u táborového ohně pro nás měla Notven připravené slovo na téma evangelium pokoje: Obuti k pohotové službě evangeliu pokoje (Ef 6:15). Boty chrání nohy před kamenitým terénem. Kamenitá půda je symbolem všech těžkostí, problémů a překážek, kterými procházíme a které nám nepřítel nastrkal do cesty. Boty nás chrání radostnou zvěstí o pokoji. Evangelium je radostná zvěst o tom, co Bůh učinil pro záchranu člověka od věčné smrti.

Při táboráku kromě již zmíněných chval a slova proběhlo také jmenování prvních rytířů: Tentokrát je nejmenovali král s královnou, ale já s Májou jako místodržící.

Na noc byla plánovaná noční hra. Táborníci však byli zničeni pochodem a vedoucí toho měli taky dost. Proto jsme ji odložili.

čtvrtek 7. srpna 

Ranní ztišení vedla Notven. Zamýšlela se nad další částí Boží výzbroje – přilba spasení: Neboť tak Bůh miloval svět (lidi), že syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdo v něho uvěří nezahynul, ale měl život věčný. (Jan 3:16). Bůh chce, aby lidé byli spaseni, neboli zachráněni před věčným zahynutím v důsledku jejich hříchů. Ježíš Kristus se za nás obětoval na kříži, a tak zaplatil za naše provinění. Přijmeme-li jeho čin vírou, budeme spaseni. Přijměte také přílbu spasení (Ef 6:v.17a)

Po tomto zamyšlení se šlo na louku hrát básničkovou stezku, při níž budoucí rytíři bojovali o dovednost paměti. Vždy jeden z družstva běžel ke své vlajce, kde se naučil krátkou básničku či říkanku a tu běžel odříkat Evče nebo Dance. Pokud to nebylo řečeno správně, musel se jí chudák, co to zapomněl či spletl běžet přeučit. Vyhráli oranžoví.

Dopolední svačinu jsme měli na louce – broskev a chleba s pomazánkou. Poté následovala další hra – Ponorky. Družina tvořila ponorku. Všichni až na kormidelníka měli zavázané oči šátkem a prvním úkolem bylo domluvit si znamení na udržování směru a vypouštění torpéda. První čtyři hráči v ponorce tvořili torpéda, další dva trup a poslední byl kormidelník. Když torpédo bylo vypuštěno, šel hráč, který ho představoval, s rukama nataženýma před sebou co nejrovněji dopředu tak, aby narazil do soupeřovo ponorky. Zasažené (potopené) ponorky či vybuchlá torpéda seděli tiše na zemi a čekali, jak si povedou soupeři. Hrály se čtyři kola a vítězi se stali opět oranžoví. Dnes to byli oni, kdo měl svůj den.

Po návratu do tábora ještě před obědem jsme sehráli hry s balonky, které měl Petr připravené. Soutěž v jejich nafukování, stejně pak v jejich rupání vyhráli žlutí.

O poledním klidu si družiny vyráběli pásová vozidla na odpolední hru. Lépe řečeno lepili k sobě pruhy krepových papírů tak, aby dostali dva desetimetrové spojené pruhy. Ty jsme pak nechali schnout na sluníčku a šli se koupat. Vzali jsme s sebou také jednu kánoi, aby si zájemci mohli zkusit jaké to je ji ovládat. Myslím, že za to odpoledne jsme se vystřídali všichni, kdo měli zájem se projet.

Po svačině, když už jsme byli dosyta vyčvachtaní, se opět šlo na louku, kde družiny závodili v Závodě Soplouchů. Z krepáku utvořili pásové vozidlo, v němž měli za úkol urazit co nejdelší úsek, aniž by ho potrhali. Vyhráli oranžoví a dnes to nikoho nepřekvapilo.

U táborového ohně také byli jmenováni další rytíři. Notven pro nás pak měla připraveno slovo na téma Víra: …a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého (Ef 6:16). Bez víry však není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh je a že se odměňuje těm, kdo ho hledají (Žd 11:6). Je rozdíl věřit v Boha a věřit Bohu. Mít štít víry znamená vědět, že Bůh je dobrý a každý jeho úmysl se mnou je vždy jen k mému dobrému, i když se mi to tak třeba zrovna nezdá.

                       pátek 8. srpna 

Snad už lze napsat, že na našich táborech máme tradici zvláštních pátků. Pátek je totiž poslední den tábora před odjezdem a tedy vrcholí táborová hra. Pátek se tedy odlišuje od dní předchozích a vlastně rozhoduje o konečném umístění družin. Pamětníci vědí, že loňský páteční večer úplně převrátil pořadí a poslední skončili první a první byli poslední.

S tímto vědomím také táborníci do dnešního dne vstávali, protože ti co s námi loni nebyli, byli dostatečně informovaní od svých kolegů. Byla to také poslední příležitost jak získat chybějící dovednosti a ctnosti. Rozcvičku vedla Danka. Na jejím konci jsme sehráli dva závody:

Ten první závod byla hra, kdy družiny byli v zástupu s rozkročenýma nohama. První poslal tunelem nohou míč poslednímu, který když ho dostal, běžel dopředu a posílal ho zase poslednímu hráči. Museli se tímto pohybem dostat až za cílovou čáru (místo, kde jsem stál s rozpaženýma rukama). Celou dobu vedli zelení před červenými, ale na samotném konci dva zelení uklouzli a upadli a jednomu vzadu utekl míč a to je stálo vítězství. Druzí tedy skončili zelení, následovali žlutí a oranžoví.

Druhý závod nesl název Závod slepých – nošení míčů. Družiny stáli opět za sebou. Prvnímu hráči druhý zavázal oči šátkem a hodil mu míč nejméně za vyznačenou vzdálenost. Pak slepého navigoval směrem k míči. Když míč slepec nalezl, vzal ho a už s šátkem dole běžel zpět a tak se museli vystřídat všichni členové týmu.

Hra by se měla vyznačovat tichostí, aby navigátor mohl snadno navigovat a slepec slyšel pokyny. V podání našich táborníků to byl strašný řev, který nešel přehlučit ničím. Všichni zvolili taktiku překřičet toho druhého a řvali tak všichni z týmu. Chudák slepec pak nevěděl čí je. Nakonec vyhráli žlutí a já byl rád, že tomu bláznovství je konec.

Ještě před snídaní byla dána možnost těm, co z jakýchkoli důvodů nemohli nebo nechtěli jít na první otužilost, získat i tuto dovednost.

Po ranním zamyšlení, které měl Milan, Mája vysvětlovala pravidla dnešní celodenní hry. Celé dopoledne se družiny pohybovali v okolí tábora a luštili nejrůznější šifry, z kterých se dozvídali jak postupovat dál a postupně odhalovali úklady, které připravovali zrádci na krále.

Odpoledne pak museli napnout všechny své síly a dovednosti k tomu, aby zrádce dopadli, přivlekli před krále a královnu, kteří opět navštívili náš tábor a náležitě zrádce potrestali.

Král i královna všem poděkovali za záchranu života a pozvali je na královskou hostinu. Zrádní poddaní a zrádci byli odvedeni královskou eskortou do žaláře, kde hnijí do dneška.

Ještě před královskou hostinou proběhlo skupinové focení. A pak na nás čekali už jen hody. Po vydatném jídle, kde si každý vybral, co bylo jeho chuťovým buňkám milé došlo k poslednímu pasování rytířů.

Po jmenování přišlo slavnostní vyhlášení, při kterém každý z rytířů dostali z rukou královny a krále rytířské dekrety. Po tomto slavnostním předání se pokračovalo v hodech a jako další bod programu byli chvály a poslední slovo – Slovo Boží a modlitba:  Bojovat mečem znamená vyznávat Boží slovo, modlit se ho a spoléhat na něj.

Modlitba je rozhovor s Bohem. Rozhovorem se udržuje a rozvíjí přátelství …a meč Ducha, jímž je slovo Boží. V každý čas se v Duchu svatém modlete a proste. (Ef 6:17-18)

Už jsem tady psal, že pátek vždy změní pořadí a rozhodne o konečném umístění. Letos končil zdánlivou remízou, nikdo nebyl pocelém dni pachtění se první, nikdo čtvrtý. Všichni se museli spojit a použít všechny své síly a moudrost společně, aby dokázali zabránit vraždě a zachránit krále před smrtí. Bylo tomu tak schválně, protože často i v našem normálním životě se vypořádáváte s věcmi a problémy na které prostě sami nestačíme. Ti pak, kdo mají rodinu, přátele, bratry a setry a především Ježíše Krista, nikdy nebojují sami, ale vždy mají s kým spojit síly.

Všichni dosáhli rytířského stavu, všichni se stali členy královské družiny a prokázali své schopnosti a jmenování si zcela zasloužili, poněvadž o něj tvrdě bojovali Þ a to byl letos náš cíl, toho jsme všichni chtěli dosáhnout.

Pro ty, kdo by však neusnuli, kdyby nevěděli, kdo celou táborovou hru vyhrál, nechť jsou vodítkem vlajkové erby a počet vykreslených heraldických znaků. Z toho pak vyplývá následující pořadí: zelení, oranžoví, červení, žlutí. Sláva vítězům, čest poraženým.

Noční hlídky jsme na dnešní noc již neplánovali, protože jsme chtěli dát táborníkům dostatek času na vyspání se dorůžova. Nicméně bylo zde spousta zájemců, kteří o ni stáli a tak byli hlídky dobrovolné.

Na nástěnku si připíchnul každý svou obálku se svým jménem a celý večer tam kdokoli mohl nechat komukoli jakýkoli vzkaz. Obálky jsme si pak odváželi domu a doma četli, pevně věřím, že pěkné vzkazy od přátel, s kterými jsme prožili společný týden našeho života.

I s večerkou jsme byli benevolentní a domluva mezi mnou a táborníky byla, že když na ně nebudu muset vyběhnout z porady vedoucích, tak se nemusí jít hned spát. A spát se chodilo opravdu pomalu a dost pozdě. Všichni toho měli ještě spoustu, co si chtěli říci.

sobota 9. srpna 

Ráno byl budíček kvůli cestování domů a nutnosti z tábořiště zavčasu odejít nezvykle brzo. Mě se stávat vůbec nechtělo, jenomže nebylo vyhnutí. Musel jsem vstát a jít pomoci s balením všem těm, kterým jsem to večer slíbil (většinou dívky chtěli pomoci s balením spacáku a odnášením tašek). Následovala snídaně a poslední ranní ztišení.

Pro zamyšlení jsem zvolil 25 verš z jedenácté kapitoly Markova evangelia: „Když se postavíte k modlitbě, odpouštějte, pokud něco proti někomu máte, aby i váš Otec v nebesích odpustil vaše prohřešky vám.“ Právě na odpuštění jeden druhému jsem kladl důraz. Myslím, že každý z nás si na táboře mohl prožít, když byl na druhého nebo dokonce celou soupeřovu družinu naštvaný a nahněvaný. Stačí si vzpomenout na bitvu s meči nebo jen na hašteření při páteční honbě za zrádci. Jak důležité pro vztah lidí je odpustit si a jít dál, nedat hněvu a pomstě vůbec žádného prostoru.

Protože jsme celý týden žili v rytířské době, době krále, tak i můj příběh byl z historie. Konkrétně z roku 1498, kdy se ve Francii stal králem Ludvík XII. Šlechtici, kteří proti němu v dobách, kdy byl ještě „jen“ vévoda orleánský bojovali, se nyní po jeho korunovaci báli jeho pomsty. Obava ještě vzrostla, když se dozvěděli, že si král dal vyhotovit seznam všech důstojníků a červeným inkoustem udělal kříž před jmény svých dřívějších protivníků.

Mornay, jeden z těch, kterých se to týkalo, prosil o slyšení u krále a ptal se na osud, který jim byl přisouzen. Král tehdy udiveně reagoval: „Jak mohl někdo přijít na myšlenku, že je pro vás připravena pomsta?“

„Nuže, sire, cožpak není pravda, že jste si označil naše jména červeným křížem?“

„Ano, to je pravda,“ odpověděl Ludvík XII.

„Prosím vás, proč potom takové označení?“

„Jedině a pouze z toho důvodu,“ řekl král, „abych si připomněl Ježíšova slova: “Odpustil jsem ti celý tvůj dluh, protože jsi mě prosil.“ Cožpak my nemusíme odpouštět? Nuže, pane Mornayi, král Francie zapomněl na urážky, které byly učiněny knížeti z Orleansu.“

Král porozuměl přikázání Pána Ježíše Krista a snažil se podle něho jednat. Þ Zcela odpustit svým bližním jsme ve skutečnosti schopni jen tehdy, když jsme sami předem zakusili Boží odpuštění. A tak pamatujte na slova apoštola Pavla (Efezským 4;32): „Buďte k sobě navzájem laskaví a milosrdní. Odpouštějte si navzájem, tak jako Bůh v Kristu odpustil vám.“

Po tomto zamyšlení už nebyl čas na nic. Každý jsme si vzali svačinu a vyrazili na poslední společný pochod – do Blovic na nádraží. Milan s Notven odvezli batohy, kuchařka odjela žluťákem, já poklízel tábořiště a jakmile se Milan z Blovic vrátil, tak jsme auto naložili erárními věcmi, předali Junákovi tábořiště a vyrazili do Stříbra na nádraží, kde jsme čekali na táborníky.

Ti letos dorazili bez komplikací a tak mohlo nastat vítání s rodiči a loučení.

„Vezměte na sebe plnou Boží zbroj abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát. Stůjte tedy `opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti, obuti k pohotové službě evangeliu pokoje´ a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého. Přijměte také `přílbu spasení´ a `meč Ducha, jímž je slovo Boží´. V každý čas se v Duchu svatém modlete a proste, bděte na modlitbách“

Kniha Bible; Efezským 6; 13-18 

   fotogalerie z tábora