rok 2009 "Expedice Jižní pól
tábořiště 'Pod Bethánem;' Malenice u Volyně 31. 7. - 9. 8. 2009
Zhodnocení hlavase
.jpg)
Jídelníček:
pátek:
oběd: Žížaly s kečupem
večeře: Polární delikatesa
sobota:
oběd: Zrzavej tuleň s chaluhama
večeře: Shackletonovy placky
neděle:
oběd: Amundsenova bašta
večeře: Medvědí střívka
pondělí:
oběd: Mrož ve sněhu
večeře: Sopka
úterý:
oběd: Zatoulaná velryba na smetaně
večeře: Kryl
středa:
oběd: Směs z kormorána
večeře: Scottova šlichta
čtvrtek:
oběd: Tulení ploutev
večeře: Rizoto z racků
pátek:
oběd: Rozlítaný ptáček
večeře: Chaluhy s lišejníkem
sobota:
oběd: Vzduch maštěný větrem
večeře: Chuťovky z železné zásoby
neděle:
oběd: Balíček na cestu
Jižní pól – tématická píseň
1.
Vyrazili ráno a vítr se jim smál,
ten vítr, co sněžnou plání vál.
Všichni chtěj bejt první, to dobře každý zná
a touha, ta žene lidi dál.
Ref:
Dvě výpravy jedou, kdo první bude z nich,
rychlejší, kdo budou, mohou zvítězit.
Jižní pól se brání, jdeš se sněhem i spát,
jen chlap nemá stání, chce na cestu se dát.
2.
Nikdo na sníh nedbá, ať vítr vane dál,
bod malý, jen jeden smí být král.
Ta vidina pólu je táhne pořád blíž,
proč každý chce stále jenom výš
Ref:
Dvě výpravy jedou, kdo první bude z nich,
rychlejší, kdo budou, mohou zvítězit.
Jižní pól se brání, jdeš se sněhem i spát,
jen chlap nemá stání, chce na cestu se dát.
3.
Na lících led pálí o slunci se zdá,
to neví, kdo zimu nepozná.
Ani skotská ponny už dále nestačí,
den dlouhý, sníh padá do očí.
Ref:
Motorové saně, ty v plenách ještě máš,
zbyly silná paže, i jim však vale dáš.
Jižní pól se brání, jdeš se sněhem i spát,
jen chlap nemá stání, chce na cestu se dát.
4.
Amudsen byl první, to Robert Scott už zná,
je cesta o měsíc zmařená.
Červený list malý a skandinávský kříž,
ta vlajka, na točně vlaje výš.
Ref:
Jižní pól se brání, jdeš se sněhem i spát,
jen chlap nemá stání, chce na cestu se dát.
Smutně zpátky táhneš, i za pochodu spíš,
nohy sotva vlíkneš a hlava padá níž.
A hlava padá níž, a hlava padá níž ...
pátek 31. července
Letošní tábor byl v mnohém zvláštní a jedinečný. Jednak to byl náš třetí tábor. Také se mi povedlo sehnat tábořiště na deset dní, tudíž jsme tábor měli od pátku do neděle. Poslední zvláštnost – a z té nikdo radost neměl – byla dána červencovými povodněmi. Tábořiště bylo na začátku července zalité vodou a všechny turnusy před námi musely být zrušeny. Byli jsme první turnus, který mohl na tábořišti přebývat. Co si budeme povídat, tu předtáborovou nejistotu, zda na tábor vůbec budeme moci jet, bych už zažívat nechtěl.
Do Stříbra na nádraží, kde byl jako vždy sraz, jsem dorazil dvě minuty před devátou hodinou. Většina táborníků i s rodiči už tam byli. Vlak přijel také na čas. Já jel s Milanem (naším zásobovačem) autem, ostatně jako vždy.
Za zaznamenání ještě stojí příhoda z Plzeňského nádraží, kde se k táborníkům připojovali Novákovi. Ara oslovil jednoho přihlížejícího chlapce u našich batožin: „No, pocem k nám, já ti s tím pomůžu. Co v tom máš, že to je tak těžké?“
Mája: „Jé, Áro, ten není náš.“
Ara: „Aha.“
Po příchodu do tábořiště jsme se pustili do jeho vylepšování. Bylo toho třeba udělat moc. Já třídil své věci od erárních, které jsem nosil do štábáku. Kuchařky se činili v kuchyni. Nakonec vše dopadlo tak, že špagety, které měli být k obědu nahradila odpolední svačina – namazané chleby a k večeři se dělala až polární delikatesa Þ brambory se zelím a krupkami jako příloha a k tomu lančmíd v konzervě. Bylo jen málo těch, kdo mohl prohlásit, že mu to chutnalo. Já sám přiznávám, že jsem to jedl po soustech, kdy jsem si na vidličku nabral trošičku brambor a hodně lančmídu.
Bylo zábavné sledovat rozpačité obličeje táborníků a poslouchat jak řeší, zda takhle jídlo bude vypadat až do konce tábora nebo se kuchyně zlepší. Toto napětí bylo patrné hlavně pak další den při obědě. Jak si mnozí oddychly, když do ešusu dostali dobrou polévku a segedín s knedlíkem. Zaskočit je prvním polárním jídlem se nám tedy povedlo.
Když se tábořiště stalo lépe obyvatelným, začali se hrát první seznamovací hry. Snad proto, že se na tábor odjíždělo o den dříve, neměl jsem dodělanou přípravu. Proto jsem se letos seznamovaček neúčastnil a můžu zde popsat jen tu Arovu s názvem ‘Mc Donalds.‘
Polárníci utvořili dvojice, které se drželi za ruce a běhali po vymezeném území, dokud Ara nevykřikl jeden z následujících hesel: hranolky (oba ve dvojici zvednou ruce do výšky); džus (jeden zvedne ruce jako brčko a druhý ho chytne kolem pasu); hamburger (jeden si lehne na břicho na zem a druhý na něj tak, aby tvořili kříž); Mc´Chicken (jeden si lehne na břicho a druhý ho ve dřepu obchází a předvádí kuře.) Kdo vyslovený "úkol" vykonal jako poslední, vypadával, dokud na hřišti nezůstala jen vítězná dvojice.
Večer jsme pak táborníky zasvětili do historie dobývání Jižního pólu, kterou jsme chtěli napodobit. Poté se šlo spát. Až na vedoucí, kteří ještě měli poradu, při které se rozdělovali polárníci do skupin. Bylo to živé a zajímavé.
sobota 1. srpna
Noc proběhla nerušeně a bylo ráno. Po roce opět pravé nefalšované táborové ráno, letos první. Zase zněla z Arturových úst budící píseň ‘Očička, když ráno vstanou,‘ po které následoval budící pokřik: „BUDÍÍÍČEK!!!“
Rozcvičku vedla Mája. Protože jsme byli na Antarktidě, bylo třeba na rozcvičku přijít řádně oblečen – polární čepice byli nutností, gumovky byli doporučené kvůli mokré trávě. Na konci rozcvičky jsme se byli proběhnout.
Téměř každé ráno probíhalo podle stejného scénáře. Po rozcvičce se šlo na snídani, pak následovala ranní hygiena a chvály s ranním ztišením. Po něm začínal dopolední program.
Po snídani a ranním ztišení šla většina z nás udělat první hygienu do řeky Volyňky. Uprostřed řeky byli velikánské kameny, které vysloveně lákali k posezení.
Dopoledne byla na programu hra nazvaná Latrína. Vedoucí se proměnili v průjmy, které proháněli celý tábor. Aby toho nebylo málo, bylo jich několik druhů. Nejdůležitější ze všeho bylo dostat se včas na latrínu, ale co dělat, když nikdo zprvu ani netušil, kde ji hledat. Toaletní papír, stal se tak otázkou života a smrti.
Byla to první hra, která se hrála po družstvech a pořadí bylo následující: žlutí, modří, červení, zelení.
Ještě před touto hrou jsem seděl ve stanu u Aničky s Miškou a vysvětloval jim mimojiné pravidla této hry:
já: „Budete průjem nebo latringirl?“
Anička: „A co je to ta latringirl?“
já: „Hajzlbába.“
Pokračovali jsme v rozhovoru a ke hře jsme se vrátili o něco málo později:
Anička: „Mílo, co dělají ty Hajzlgirls?“
Následovalo batikování triček. Při prezentaci předchozí večer jsme se dozvěděli, že při své první polární expedici mladíček Roald Amundsen na lodi Belgika zachránil své kolegy tím, že z náhradních pokrývek ušil jakési tógy, díky nimž polárníci mohli překonat třeskutou zimu. My tuto skutečnost napodobovali tím, že jsme si také dělali táborový oblek – batikované tričko.
Po poledním klidu se vyráželo do Volyně. Šlo se po skupinách po červené turistické značce. Ve Volyni bylo třeba nalézt odpověď na 66 různých otázek, které jsme s Májou onehdá připravili. Také bylo třeba vrátit se do 18 hodiny. Strhl se tak na zpáteční cestě slušný závod.
Večer proběhl také podle zaběhnutého scénáře. Večeře, chvály, slovo, hygiena a kolem desáté večerní klid. Dnes byla na programu výjimka – čekala nás noční hra s názvem ‘Pexeso.‘ Byla to výborná bojovka a také tak dopadla. Každá ze skupin na to má svůj vyhraněný názor a všichni si myslí, že ostatní tu hru svým přístupem kazili.
Ještě než jsem šli na hru, měl pro nás Petr Bača připravené slovo: Bůh - autor stvoření, Bible, Boží dokonalý plán pro tvůj život.
Uvažovali jsme o stvoření světa, že jediným autorem je Bůh. Nebila to žádná evoluce - tvrzení že jsme vznikly pouze nějakou náhodou - ale ukázaly jsme si na to, že vidíme dokonalý Boží plán při stvoření člověka. I v dnešní době můžeme vidět otisky Božího stvoření a jeho zásahu ve vesmíru. Bůh nás lidi stvořil se záměrem, abychom měli společenství s ním. A Bible jako jediná je tím jediným Božím konkrétním zjevením se člověku, která to dotvrzuje.
Spát se šlo kolem druhé hodiny ranní. Všichni kdo nehráli noční hru a měli možnost využít noc k spánku (zásobovač, kuchařky, Peťka), stejně spát nemohli, protože po hře se vyprávěli zážitky a zkušenosti tak nahlas a jeden přes druhého, že by to probudilo snad i mrtvého.
neděle 2. srpna
Ráno se vedoucí scházeli k modlitbám, toto ráno nebylo výjimkou. Kvůli noční hře byl déle i budíček. Rozcvičku vedla Peťka. Na jejím konci se hráli parafrázované a obměňované ‘Rybičky, rybičky, rybáři jedou.‘
Po snídani měla ranní ztišení Miška. Pak byl před polárníky poměrně složitý úkol – vyběhat si na úřadech povolení pobytu na Antarktidě.
Bylo nutné získat zdravotní posouzení u dr. House (Petr Bača), který ordinoval za řekou a kde se vytvořila fronta, jako u každého správného lékaře. Fyzický stav potvrzoval František Straka-Sparťanské srdíčko (co na tom, že potvrzení vydával slávista Artur), výpis z trestního rejstříku vydávala Anežka Zubatá (Anička). Odbornou způsobilost jsem hodnotil já-dal jsem si jméno a spoustu titulů před a za něj, nicméně jsem si sám toto jméno nezapamatoval. Kancelář jsem měl uprostřed řeky na kamenitém ostrůvku. Dále bylo třeba získat 1000Kč kolek na úřadu práce, kde seděl maník (Milan), který ho nevydal bez toho, aniž by člověk neodřel několik hodin veřejně prospěšných prací.
Když se povedlo sehnat všechna potřebná potvrzení a kolek, konečně mohl polárník přijít na přepážku 551, kde úřadovala Mája a vydávala potřebná povolení k pobytu na Antarktidě.
Hra skončila, šlo se na oběd. Po něm se šlo koupat. Holky už se nějakou tu dobu myli, když jsem tam přišel. Toto koupání skončilo postříkáním každého, kdo měl na sobě ještě cokoli suchého. Any s Mikou jsme pořádně vymáchali ve vodě, nakonec došlo k tomu, že po sobě s klukama začali házet bláto. Toho jsem se ale už neúčastnil.
Z vody jsem začal všechny vyhánět ve chvíli, kdy se obloha začala nebezpečně zatahovat a vypadalo to na pořádný průtržák. A on opravdu přišel. Padali kroupy. Protože jsem byl v plavkách, zavazoval jsem na poslední chvíli svůj stan a potom ještě v dešti stany těm, kdo to nestihli – zdravotní, štábák, kuchařkám a Máje, která šla do Malenic pro Larryho Lewise.
Přeháňka se přehnala, přijel Larry, který nám sloužil slovem při nedělním táborovém shromáždění.
Jakmile nás Larry opustil, opět začal průtržák, daleko větší a vytrvalejší než předtím. Všichni jsme však byli v jídelně, takže jsme mohli krásně sledovat jak prší. Chvílemi nebylo slyšet vlastního slova, jak déšť bubnoval na střechu srubu. Voda z okapu tekla tak nešikovně, že chybělo už jen málo, aby tekla spodem přes stan Toma a Standy. Vysvlékl jsem se tedy do trenýrek, běžel pro krumpáč a vykopal odvodňovací stroužku.
Mája vedla v jídelně další hru. Bylo zadáno nejprve slovo voda a potom slunce. Každá ze skupin měla vždy čas vymyslet písně, kde se tyto slova vyskytují a pak popořadě písně přezpívat. Za každou uznanou píseň dostali bod. Vznikaly docela humorné situace.
Na nástěnku se také pověsila mapa Antarktidy a poprvé se řešilo jakým způsobem se bude Jižní pól dobývat Þ Mája vysvětlovala pravidla celotáborové hry. Mě přišlo velmi vtipné, když vyjmenovávala hodnotící hlediska, podle kterých se bude určovat pořadí na samotném konci tábora. Třetí a poslední hledisko znělo: ‘Pokud se nenaplní dvě předchozí (1-vyhrává skupina, která první dobije Jižní pól a dokáže se vrátit; 2-skupina, která přežije ať už pól dobila či nikoli), rozhoduje, kdo déle zemře.‘
Od táborníků padali hned také dotazy, zda je možné sníst psi a jak se díváme na to, kdyby se začali jíst navzájem, až nebude co do úst. Psi byli povolení, kanibalismus jsme však zatrhli.
Stále pršelo, déšť místo aby ustával, nabíral na intenzitě. Řeka stoupala a mou dopolední kancelář na ostrůvku v řece to celou zaplavilo.
V jednu chvíli jsme se vším co jsme dělali přestali a začali se po skupinách modlit. Bylo to úžasné. Kvůli kapkám na střeše nebylo slyšet téměř vlastního slova a člověk se musel hodně snažit, aby slyšel modlícího se kolegu, ale mezi rachotem klapek občas zaznívalo i šveholení modliteb z okolních stolů.
Pak se dlouho hráli a zpívali chvály. Déšť nakonec ustal, alespoň natolik, že jsme se mohli odebrat do stanů a umýt si zuby.
pondělí 3. srpna
Budíček měl na starosti opět Artur. Rozcvičku vedl Petr. Na jejím konci jsme zase dali pár běhacích her. Každé z družstev bylo v jednom rohu hřiště a na pokyn bylo třeba se co nejrychleji přesunout do protilehlého rohu. Nejzajímavější situace vznikala ve středu hřiště, kde se všechny skupiny míjely a bylo třeba se proplést správným směrem.
Další jsme zkusili ‘Běh stonožek.‘ Stonožku jsme vytvořili tak, že polárník stoje v zástupu své skupiny chytil levicí pravici předchozího druha prostrčenou mezi jeho nohama. Úkolem bylo pro stonožku dosáhnout vymezené mety dříve než soupeři.
Poslední hrou na rozhýbání toto ráno bylo klasické posílání míčů pod nohami členů skupiny. Poslední v řadě přeběhl dopředu a poslal míč opět za sebe. Zase se musela urazit vyznačená vzdálenost.
Ranní ztišení po snídani vedl Petr. Bylo na téma: Víra - Boží požadavek od nás.
Víra je jediný Boží požadavek k nám lidem. A to není pouze nějaká víra v něco, ale je to víra v Boha, že je a že to co je v Bibli, je pravda. Víra je moc důležitá protože v co a komu věříme, to ovlivňuje náš způsob života. Víra se jasně projevuje ve skutcích. Bible nám přesněji vysvětluje, o jakou víru to jde: „Židům 11:1 Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme.“
Během ztišení Mája připravila hru ‘pamatovací závod.‘ Na hřišti byli umístěné tabulky s nejrůznějšími znaky. Tuto tabulku musel každý tým přenést na vlastní papír. Základnu s papírem měli u ohniště a data mohli přenášet jen zapamatováním. A aby to neměli jednoduché, museli se při cestě zpět stavit v táboře a odpovědět na pár otázek jednotlivým vedoucím.
Po obědě jsme vyrazili sehrát hru, která nesla název ‘Průchod armád.‘ Rozlosovalo se, že budou hrát pohromadě žlutí s modrými a zelení s červenými. Já hrál se žlutými a modrými. Pravidla byla jednoduchá – každý měl co nejvíce papírových koulí a cílem bylo dostat se do tábora protivníka. Každý kdo byl zasažen, musel si sednout a mohl hrát až další kolo.
Během tohoto dne jsem poprvé přišel o hlas Þ začal jsem chraptit a mluvil jsem jen takovým pisklavým hláskem a na tom se až do konce tábora nic nezměnilo.
Večer byl na programu táborák. K večeři tak byli medvědí střívka – špekáčky. Dlouho leželo ve vzduchu, zda dnes táborák budeme dělat. Milan s Májou na internetu vykoukali, že do půl hodiny tady máme další vodní smršť a bouřku. Já jsem trochu nedůvěřivý k těmto předpovědím a obloha vypadala stejně nečitelně jako celý den. Rozhodl jsem proto, že táborák bude, dokud nezačne pršet.
Přestože moji kolegové neustále strašili s deštěm, pořád se nic nedělo a já je vyděsil zprávou, že pokud nezačne pršet, tak bych rád sehrál noční hru nazvanou Sněhurka a sedm trpaslíků. Počasí nám hrát noční hru nakonec nedovolilo.
úterý 4. srpna
Rozcvičku dnešní den vedla Anička. Bylo opět nevalné počasí, nepršelo, ale bylo zataženo. Má nálada byla díky tomu už od samotného rána pod psa. Kvůli mokru se rozcvička odehrávala na táborovém náměstíčku mezi stany. Po skončení klasického protažení se hrála hra, kdy každý měl za pasem šátek a snažil se sebrat šátek tomu druhému. Táborník, který vydržel nejdéle, vyhrál.
Po snídani následovalo ranní ztišení, které tento den vedla Peťka. Zatímco probíhalo ranní ztišení, Mája, já a Petr jsme připravovali na hřišti dráhu pro hru ‘Sněžná slepota.‘ Připravili jsme jakousi opičí dráhu, kterou skupiny překonávali poslepu. Prováděl je pouze jeden člověk, jež viděl a měl na starosti ostatní.
Před obědem jsme hráli ještě hru ‘Zombie.‘ Tu jsem zařadil, protože každou volnou chvíli vyplňovala většina táborníků tím, že hráli vybiku. Od klasické vybíjené se liší tím, že trefený hráč není vyřazen, ale stává se Zombiem a aby jím přestal být, snaží se být trefen. Vybíjející hráč naopak má pramálo zájmu ho znovu trefit a tím ho vysvobodit.
Po obědě a poledním klidu jsme měli opět diskusní skupinky. Někdo nás rozesmál, myslím, že to byl asi Kuba Košťál, když se ptal někoho z vedoucích, zda dnes bude zase ten spolek – myslel tím právě diskusní skupinku.
Odpoledne se hrála na hřišti hra zvaná ‘Elektrika.‘ Sedělo se ve dvou řadách, všichni měli zavřené oči a drželi se za ruce. Na jednom konci házel vedoucí korunou a když padla pana, musel první v řadě vyslat rukou ostatním signál, ten když proběhl celou řadou, tak poslední měl za úkol uchopit v lavoru mýdlo. Řada, které se to povedlo, dostala po bodu. Pokud někdo vyslal signál, když padl orel, dostala bod druhá skupina.
Po večeři měl pro nás jako téměř každý večer připravené slovo Petr na téma hřích, vina, konflikt mezi člověkem a Bohem, člověkem a člověkem.
Poukázali jsme si na to, že člověk je hříšný a hřeší jak proti Bohu, tak proti lidem. Hřích je konflikt, který je tu stále a každý člověk si musí položit otázku ve svém životě: „ Co já a hřích?“ Je to náš hřích, který nás oddělil a stále odděluje od Boha. V Bibli je psáno: „Římanům 6:23 Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu.
Následovala prezentace, při které jsme se s Májou snažili seznámit ostatní s životem na Antarktidě, jak probíhá v těchto dnech.
Po prezentaci jsme ještě hráli malou hru nazvanou: ‘Sochy.‘ Skupiny dostali za úkol ztvárnit charakteristickým způsobem město, které si vylosovali. Úkol splnili všichni výtečně.
středa 5. srpna
Probudili jsme se do krásného rána. Po budíčku se šlo na rozcvičku, kterou vedl Milan. Po klasickém protažení jsme hráli hru nazvanou ‘Jan-ken-pon.‘ Je to japonská hra a přeložit se dá jednoduše jako kámen-nůžky-papír. Toto známé rozlosovávadlo je důležitou součástí boje.
Vždy dvě družstva stáli proti sobě na protilehlých okrajích hřiště. Po znamení, které zahajovalo hru, vyběhli proti sobě vždy jeden z družstva. Na místě, kde se potkali, svedli mezi sebou souboj kámen-nůžky-papír. Poražený se vracel ke skupině a vítěz běžel dál. Proti němu vybíhal další soupeř, který měl v úmyslu ho zadržet-porazit a poslat tak zpět.
Vyhrálo mužstvo, které první dostalo všechny své členy na protilehlou stranu. Myslím, že to byli modří.
Na konec rozcvičky jsme zahráli fotbálek okořeněný tím, že v brankách byli dva brankáři a na hřišti tři míče. Pravda, bylo to trochu maso, ale zato si zahráli, myslím, všichni. Protože se tohle všechno hrálo po rozcvičce, bylo na celém fotbálku nejzajímavější obutí – všichni byli v gumovkách nebo pohorkách.
Po obědě jsme vyráželi na náš první výlet. Šli jsme po červené turistické značce na Mařský vrch – rozhledna s rotundou a pokračovali dál až do Vimperka.
Ve Vimperku jsem plánoval dát táborníkům rozchod (na ten se všichni těšili) a taky jsme chtěli navštívit místní zámek. Protože jsme se však vlekli a do města jsme přišli necelou hodinu před odjezdem posledního vlaku do Malenic, nezbyl čas na nic jiného než zajít k Penny marketu a dát rozchod tam. Milan si neodpustil pár poznámek: „Mílo, tak tohle byl poslední výlet, na který jsem s vámi šel. Táhnu se takovou dálku, abych navštívil rozhlednu, z které kvůli stromům není téměř nic vidět a tady navštívil Penáč. Na druhou stranu to máš fakt zmáknuté – dát jim rozchod u Penny Þ táborníci jsou v sedmém nebi, že mohou utrácet a přitom je tu máš všechny krásně pod kontrolou, klobouk dolu.“
Už během výletu jsem vedoucí připravoval, že to dnes nebude všechno, ale že pokud počasí vydrží, tak nás v noci čeká noční hra – již zmiňovaná Sněhurka. Vedoucí mě s klidem uklidňovali, že výlet táborníky tak vyčerpá, že i já usoudím, že to není možné provést.
Kromě Honzy a Karolíny, kteří docházeli s bolestí hlavy však byli všichni plní energie. Z nádraží v Malenicích do tábora jsme šli v rychlém tempu. Obloha vypadala všelijak a hrozilo, že každou chvíli začne liják a bouřka.
Nepršelo, po návratu do tábora, jako by táborníky někdo polil živou vodou a byli to vedoucí, kteří museli uznat, že na nich výlet nenechal žádné šrámy.
Předtím než se šlo na kutě, sešli jsme se v jídelně k Petrovu slovu: Pomoc - oběť Ježíše Krista, odpuštění.
V předešlý den jsme pochopili co je hřích a mohli jsme si uvědomit, že s hříchem nejsme schopni učinit nic. Jediná pomoc, která je člověku nabízená, je pomoc od Ježíše Krista. Pán Ježíš Kristus - tedy Bůh – přišel na tuto zem, aby zemřel na kříži za můj a tvůj hřích, aby nás očistil od každé nepravosti hříchu. Svou oběť za nás potvrdil tím, že třetího dne vstal z hrobu. Jediné co od nás očekává je to, že vložíme svoji víru v něho, že tomu budeme věřit.
Noční hra se skládala ze dvou částí. V první části záleželo na tom, za jak dlouho se dokáží vykýblovat táborníci ze stanů po probuzení. Druhou částí noční hry byla již zmíněná Sněhurka. Táborníci hledali po louce roztroušené trpaslíky. Za roztodivné úkoly, které jim plnili, získali trpaslíkův podpis a když měli všechny podpisy pohromadě, teprve potom se jim podepsala Sněhurka. Vyhrávali ti s největším počtem Sněhurky.
čtvrtek 6. srpna
Ráno, když jsem přišel do jídelny mezi vedoucí, hlásil mi Petr s Arturem, že jsme měli v noci návštěvu. Byly odneseny dvě lavičky od táboráku a položeny za Petrův stan. Uhlíky z ohniště na nich bylo napsáno, že kdybychom měli vlajku, tak máme po ní a že sušák máme u ohniště. Myšleny byly věci, které jsme sušili na šňůrách vedle jídelny. Cesta k ohništi byla vystlána žolíkovými kartami z jakéhosi dívčího časopisu. Jinak se neztratilo nic, alespoň jsme si to mysleli.
Chvíli jsme uvažovali o tom, jestli tato noční návštěva proběhla, když jsme téměř všichni (až na zdravotnici Mišku a kuchařku Bohunku) byli na noční hře nebo až potom co jsme se vrátili a spali všichni ve stanech.
Rozcvičku vedla Miška, místo ranního ztišení měl Petr Bača slovo: Poznej sám sebe - kořen všech problémů.
Na pátém setkání z řady společných zamyšlení jsme uvažovali o kořenu všech našich problémů. Přemýšleli jsme o našem lidském srdci, které je převrácené a zlé, ze kterého jdou všechny špatnosti a hříchy. „Nejúskočnější ze všeho je srdce a nevyléčitelné. Kdopak je zná?“ To co je v našem srdci poznáme podle toho, jaké je v našem životě ovoce úst – co naše pusa mluví – to vychází ze srdce. Ovoce našich očí – na co se díváme. Společně nám šlo o to poznat samého sebe a to co v nás je.
Poté se rozehrál turnaj mezi družstvy. Hrálo se na dvou hřištích – na louce fotbal, mezi stany freesbee. Každý zápas se hrál 2x 10 minut.
Když se blížil konec oběda, přiběhlo mi pár již najedených jedinců říci, že máme návštěvu – přišli prý nějaké holky, co tu byli včera v noci. Šel jsem se na ně tedy podívat. Opravdu, byli to slečny, v tábornickém věku, všechny rozesmáté od ucha k uchu a jedna z nich, pravděpodobně s vůdčími úkoly mi sdělila, že to byli oni, kdo včera přepadl tábor. A protože jsme neměli vlajku, vzali alespoň tyto kraťasy, které nám tímto vrací. Kraťasy byli Květy, která ani nevěděla, že jí chybí.
Slečny jsem pozval na gulášovou polévku za fér jednání. Mohli klidně tábor vybrat, sebrat nám tiskárnu, foťáky, notebook, apod. Vzali jen kraťasy, které zase vrátili.
Pozvali jsme je i na diskusní skupinky, které byli po obědě a než odešli, věnovali jsme jim každé výtisk Nového zákona. Na tu myšlenku mě přivedl Petr Bača a byla to i příležitost pro to, abych jim sdělil své svědectví o tom, jak jsem já uvěřil v Krista.
Bylo před námi přezimování.Vše začalo tím, že se všichni odebrali na hřiště, kde pod Májino vedením bojovali o jídlo, jak vtipně polárníci zaznamenávají v deníku: ‘Bojovali jsme o jídlo, které jsme nechápali k čemu nám bude.‘
Jídlo pro ně bylo také dlouho těžko identifikovatelné. Vybojovali stříbrné pytlíky a konzervy bez nápisu. Co se ukrývalo uvnitř, mohl se každý jen dohadovat. K tomu každá skupina dostala ještě cibuli. Pořád ve vzduchu visela otázka co s tím.
Boj o suroviny skončil a Mája mi předala slovo. Já jsem svým jemňoučkým hláskem začal vysvětlovat, že jedním z důležitých, téměř nejdůležitějších činností, které jsou nutné k přežití na pólu je umět se včas, účelně a bezpečně zabivakovat – prostě najít vhodné místo a rozbourat malý tábor, či ležení.
Táborníkům bylo vysvětleno, že nás teď na hřišti takový malý bivak čeká. Všichni na můj pokyn se měli vrátit do tábora, aby si tam co nejdříve sbalili následující věci: otvírák na konzervy, spacák, karimatku, pití, ešus s lžící, oblečení na přezimování (polárník v něm měl být schopen přečkat noc), toaletní papír do skupiny, pláštěnku, světlo, repelent. Vše bylo na čas a vyhrávala skupina, která bude sbalená na hřišti jako první. Věci měli být sbalené tak, aby s nimi táborníci byli schopni kratší i delší cesty. Bylo řečeno, že vedoucí budou kontrolovat a hodnotit dostatečnost oblečení a schopnost či neschopnost s věcmi jít.
Pak vypuklo bláznovství, ve kterém všichni horečně balili. Ještě jeden úkol polárníci při této hře měli. Než opustí stan, měli ho mít řádně zašněrovaný. Jeden po druhém přibíhali na hřiště. Tento závod skončil v pořadí: žlutí, červení, modří, zelení.
Když mi táborníci chtěli začít ukazovat, že mají všechno co si měli přinést, zarazil jsem je v jejich počínání konstatováním, že to prověří až praxe. Teprve nyní se dozvěděli, že dnes už do tábora nevkročí a byli tím řádně překvapeni. Opět jsem byl připravený na protesty – vedoucí jich neměli zrovna málo, když jsem s nimi hru probíral a instruoval je. Táborníci to však vzali s klidem, na tomto táboře jim vlastním, a byli jen zvědaví, za jakých podmínek bude přezimování probíhat.
Skupiny odcházely v patnáctiminutových intervalech. Vím jen, že první šli žlutí, poslední zelení. Každá ze skupin šli jinam a měli splnit jiný úkol.
Karty byly rozdány, tak se vyráželo. Zmíním zde ještě, že jídlo, které vybojovali a které si měli připravit byla ‘Sopka.‘ Tedy pokus o to napodobit toto polární jídlo. Dělo se tak bramborovou kaší v prášku, rybičkami v konzervě a zmíněnou cibulí.
pátek 7. srpna
Ráno jsme přicházeli postupně do tábora a postupně jsme snídali. Všichni jsme pak využili krásného slunečného dne ke koupání v říčce. Na programu bylo toto dopoledne dospávání, ale spát snad nešel nikdo. Hodně táborníků tento volný čas trávilo házením létajícího talíře. Než jsme ho vytáhli, hrála se vybíjená, po prvním zápase ve freesbee měli táborníci novou zábavu.
Byla před námi další hra. Tu jsme nazvali ‘Tvoření.‘ Když to v krátkosti shrnu, úkolem skupiny bylo zhotovit plavidlo na kterém by přes řeku přeplavili suroviny a potřeby pro rozdělání a udržení ohně. Vyhrála skupina, která první uvařila vodu natolik, že začala viditelně vřít. Při přeplavbě přes řeku museli všichni být minimálně 3 metry vzdáleni od plavidla, k rozdělání ohně měli jen pět sirek a A4 list novin.
K večeru byl na programu další rozstřel – ‘Písmenka.‘ Každá skupina měla v určitém časovém limitu shromáždit co nejvíce předmětů od zadaného písmenka. Opět netuším, jak to dopadlo a kdo tedy měl výhodu prvního postavení u mapy. Nicméně byla to poslední možnost, jak vybudovat nebo naplnit již vzniklé sklady před samotnou cestou na jižní točnu.
Večer se vše připravovalo na táborák a opékání buřtů. Petr Bača zde měl také slovo spojené s výzvou - Rozhodnutí, znovuzrození.
Bůh stále mluví k srdci člověka a touží po něm, aby se navrátil do vztahu s ním. Tento den pro některé byl speciální, protože vyznali Ježíše jako Pána a spasitele nad svým životem. Přijali ho vírou do svého srdce. Pochopili, že bez Ježíše jsou ztracení a cítili ten Boží dotek jeho lásky a otevřené náruče. Byla to výzva, která nezůstala před některými bez povšimnutí. Znovu jsme mohli vidět, jak si Bůh dělá ze ztraceného člověka Boží dítě. „Jan 1:12 Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.“
Celý týden jsme mohli slyšet z Petrovo úst evangelium. Celý týden jsme mohli přemýšlet o Bohu, jeho přítomnosti, apod. Dnes každý z nás měl šanci se rozhodnout přijmout Krista do svého srdce či nikoliv. Ti z vás, kteří to neučinili, nemusí čekat na žádnou takovou další výzvu. Spousta z vás dostalo také Bible, čtěte si v nich, přemýšlejte o tom, co Bůh říká ve svém Slově. Bůh vás každičký okamžik vašeho života volá a trpělivě čeká až za ním budete chtít přijít.
Zpívali jsme také nejednu chválu, společně se modlili a měli možnost sledovat nádhernou scenérii, kdy měsíc vycházel mezi stromy. Zase byla nádherná noc.
sobota 8. srpna
Rozcvičku ráno vedl Artur. S vědomím toho co všechny čeká, byla rozcvička jen jakousi předehrou.
Ranní ztišení měla Anička. Po něm jsem vytáhl mapu a všechny instruoval, kudy jít, kde si dát pozor na zbloudění, kde je výhodné mít dlouhé rukávy a kalhoty, apod.
Skupiny nastupovali k výpravě opět v patnáctiminutových intervalech ve vylosovaném pořadí: zelení, modří, žlutí, červení. Cestou toho bylo spousta, čím skupiny museli projít a co museli absolvovat. Cíl byl na Mařském vrchu u rozhledny. Odtud bylo třeba dostat se zpět do tábora.
Cesta zpět do tábora vedla po červené turistické značce. Zde je pořadí a časy (v hodinách), které ukazují za jak dlouho jednotlivé skupiny dorazili do tábora: zelení (6:35:38), žlutí (6:45:57), červení (8:00:42), modří (8:05:09).
Po návratu skupin téměř všichni končili v řece, kde ze sebe smývali pot, samozřejmě až poté, co vychladli. Poté jsme se všichni sešli v jídelně. Rozdělovaly se poslední body a nebylo jich málo. Jak bývá u nás zvykem, poslední den tábora je bodově hodně nadhodnocen oproti předešlým dnům a je tedy vše vždy otevřené až do samotného konce, protože poslední mohou být první a první poslední.
Když byly body rozdány, nastala poslední rozhodující část hry – dobití Jižního pólu. Nyní se mělo zhodnotit vše, co dosud skupiny udělali. Nyní nastal čas, kdy se rozhodovalo, zda skupina bude úspěšná či nikoliv.
Každá skupina měla z předchozích dnů vybudované předsunuté základny plné zásob. Každá ze skupin měla psí spřežení, saně a byli naloženy potravinami, tak jak která ze skupin uznala za vhodné.
Vyrazilo se. Cesta k pólu byla dlouhá 15 políček. Počasí bylo proměnlivé, na každém políčku jiné. Před vstupem na políčko vždy někdo ze skupiny losoval počasí, které jim na daném políčku vládlo. Počasí určovalo také, jak dlouho jim trval přechod políčka. Například při příznivém počasí lidé se psím spřežením urazili vzdálenost za dva dny, při sněžení za dny 4 a při nepříznivém počasí skupina musela čekat, až se počasí zlepší.
Honza s Týnou mě informovali, že pokud budou tahat pěkné počasí, tak se dostanou do cíle. Zatím tam měli nejblíže. Vše záleželo na tom počasí. Prý stačí jedna nepřízeň a nezvládnou to. Začal jsem to prožívat s nimi a hlasitě jsme se radovali z každého sluníčka, které vytáhli.
Napodobili jsme historii neskutečně. Zelení se na 81°30’j.š. rozhodli k návratu. Dle slov Standy by pólu dosáhli, ale naděje na bezpečný návrat by byla z říše snů … „Chtěl jsem se dostat alespoň za 80 rovnoběžku, což se povedlo, tak teď hurá domů.“ Tato cesta jim trvala 53 dní. No řekněte, neuvažoval takto Shackleton, který včas uvážil své možnosti a vrátil se? Dodnes je polárníkem, který na svých výpravách neztratil ani jednoho muže.
Červení dosáhli jižního pólu 59 den své cesty. Umřeli při cestě zpět na 72°51’ j.š., políčko před plným skladem. Kdyby se jim podařilo skladu dosáhnout, určitě by se bezpečně vrátili. Červení, i když z toho asi nebyli moc nadšení, napodobili výpravu Angličana Scotta, který se svými druhy také skonal kvůli nepřízni počasí několik málo desítek mil před skladem se zásobami.
Modří, dle slov své vedoucí Aničky, historii teprve píší a nemají potřebu se po nikom opičit. Snad proto si zvolili konec, jenž historicky nejde zařadit. Pólu dosáhli 62 den své cesty. Zemřeli na cestě zpět v prázdném skladu na 79°10‘ j.š.
Žlutí napodobili Amundsena a jeho úspěšné dobití pólu a bezpečný a rychlí návrat. I Amundsenovi přálo štěstí ohledně počasí. Žlutí dosáhli jižního pólu první – 58den výpravy (tedy o jeden den dříve než červení) a dokázali se bezpečně vrátit zpět. Celá výprava jim trvala 110dní.
Celkové pořadí bylo tedy nasnadě: žlutí, přeživší zelení, červení, modří. Gratulovalo se vítězům, smutnilo s poraženými. Na programu byla hostina a promítání fotek. Ještě před tím však Petr Bača zakončil tábor posledním slovem - Další růst ve víře.
Stejně jako narozené dítě potřebuje růst stejně tak křesťan potřebuje růst. A to nejen právě znovuzrozený křesťan, ale každý křesťan. Řekli jsme si o třech bodech růstu. Zaprvé můžeme vzrůstat tím, že si čteme Boží slovo – Bibli. Tím udržujeme kontakt s Bohem. Bůh k nám mluví skrze Bibli. Dalším prvkem růstu je modlitba. Je to osobní rozhovor s Bohem. A třetím bodem je pravidelná účast ve společenství křesťanů, které křesťan má navštěvovat. Tam může být povzbuzen potěšen, ale také napomenut na cestě duchovního vývoje a růstu.
Spát se chodilo postupně, jak kdo chtěl. Toto pravidlo platilo do té doby, než by mě někdo naštval svým nevhodným chováním natolik, že bych vše zahnal do stanů. Nestalo se tak a spát odešel opravdu každý sám. Já poslední noc trávil papírováním, jak už je mým nutným zvykem. Spát jsem šel kolem páté hodiny ranní.
neděle 9. srpna
Vstávalo se brzy – v půl sedmé. Protože po nás letos už žádný táborový turnus nebyl, museli jsme mít stany a společné prostory vyklizené do osmi hodin ráno, abychom pak vše mohli začít rozebírat a pod vedením paní správcové uklízet.
Budíček poprvé za tři roky na táboře nedělali chvaliči, ale Tom s Martinem. Martin se naučil jeden akord na kytaru a to mu prý k vzbuzení celého tábora stačí. Stačilo.
Po jedenácté hodině se odcházelo do Malenic na vlak. Opět měl zpoždění, takže táborníci nestihli rychlík v Plzni a přijeli až o třičtvrtě hodiny déle osobákem.
Co říci závěrem? Myslím, že letošní tábor se dá hodnotit za velmi podařený. Zatím tedy se ke mně dostávají jen příznivé reference. Vyšlo téměř všechno a díky Pánu Bohu jsme mohli prožít krásných deset dní.
