rok 2012 "Za poklady Mexika"

                                              ref.:           Mexiko, Mexiko somrero grande tequilla

                                                                  Donde esta zapateria čeká mě milá

 

                                             Vylétla kulka                                              Teď nade mnou stojí

                                       Z mé hlavy je půlka                                           Už pět neděl svoji

                          Než jsem spad už bylo od krve poncho                   Má milá a sousedů Pancho

 

                                              ref.:           Mexiko, Mexiko sombrero grande tequilla

                                                                  Donde esta zapateria čeká mě milá

sobota 4. srpna

Všechno vypuklo v 11:⁰⁰hod ve Stříbře na nádraží. S tátou jsme do města přijeli už ve tři čtvrtě, a tak jsme se stavili na zmrzlinu. Chtěl jsem na nádraží dorazit poslední, což se mi nakonec podařilo. Zaparkoval jsem, oblékl si pončo vyrobené ze staré deky, na hlavu si nasadil sombrero a s pozdravem „Buenos dias, Mučačos“ přivítal táborníky a jejich rodiče.

Pak už to šlo ráz na ráz. S Miškou, naší ostřílenou zdravotnicí, jsme přebrali nástupáky a všechny potřebné papíry, také jsme dostali do opatrování děti. Mája s nimi nastoupila do vlaku a odjeli rychlíkem ku Plzni. Tam na ně čekal objednaný autobus, který je odvezl do tábořiště.

Já jel s Milanem ve stříbrňáku, kuchařka Iveta nás sledovala v bílém autě, které měla nabušené potravinami. Chvíli před jednou hodinou odpolední jsme byli na místě a jali se přebírat od junáka tábořiště. Autobus z Plzně, který přivezl táborníky, dorazil přesně ve chvíli, když tábořiště bylo již “naše.“

Mája mi s úsměvem na tváři vyprávěla, jak v buse bylo hrobově ticho, neboť většina táborníků se mezi sebou vůbec neznala a viděli se poprvé. To byla také jedna z novot – po šesti letech se nám téměř úplně obnovili táborníci, poprvé jsme také měli objednaný vlastní autobus pro dopravu na tábor a pak domů. Velmi rychle se však ukázalo, že tichá chvilka v autobuse byla ojedinělým úkazem.

Byli to divoši, kteří měli problémy udržet pozornost a poslouchat kohokoli, kdo jim toužil něco povědět. Tuto skutečnost jsem měl velmi brzy okusit na vlastní hlasivky.

Po příjezdu táborníků jsme nejprve vyřešili ubytování a rozdělení do stanů.

Co se dělo v následujících dvou hodinách, respektive jaké hry a seznamovačky se hrály, zde neumím popsat. Měla to na starost Mája a asi hodně improvizovala. Já mezi tím dělal pořádek v papírech. Díky vlastnímu autobusu totiž děcka dorazili na tábor daleko dříve, než bylo zvykem v uplynulých letech a já tak neměl čas to udělat před jejich příchodem.

Pravděpodobně se hrálo ‘koště‘ a Arturův ‘Mc Donalds‘ a pak spousta dalších. Já svou neúčastí při těchto seznamovacích hrách jsem byl pak celý tábor ve velké nevýhodě – strašně dlouho mi trvalo, než jsem si zapamatoval, kdo jak se jmenuje. U mnohých jsem to za celý tábor nezvládl a neustále se jich ptal na jména.

K táborníkům jsem se přidal o svačině, kdy jsme v jídelně procházeli školením a nastavováním pravidel.

Po svačině táborníci dostali za úkol rozdělit se do pěti skupin, v kterých nastoupili k prvnímu Alvarezovskému úseku: „Velmi podivně a nesrozumitelně byl psán Alvarezův deník. Tak, aby jej nemohl nikdo nepovolaný číst. Každé písmeno bylo jednoduše nahrazeno písmenem jiným. Tabulky s klíčem k této tajné abecedě zavěsil na kolmou, vysokou skalní stěnu, pod kterou vedla jen úzká skalní římsa …“ 

Takto zněla motivace či legenda k prvnímu úseku celotáborové hry. Kdo to byl Alvarez, nevěděl nikdo, všichni to slůvko slyšeli poprvé a plně se s ním měli seznámit až večer. Nyní všechny zajímalo jen, jakým způsobem napodobí to, co právě slyšeli, jaká hra že je to čeká. Dlužím zde říci, že Alvarezovskou legendu a vlastně i mnohé z dalších úseků jsme převzali od Jaroslava Foglara, kterým jsme se při přípravách na letošní tábor nechali inspirovat. 

Skupiny se seřadili do zástupu za sebou a střídali se v házení na tabulku, která byla vzdálená několik metrů před nimi. Hráč, který trefil tabulku papírovou koulí, běžel ke stožáru (nebo jak jsme říkali mi ne-skauti ‘ke kůlu‘), kde si z mísy vylosoval jedno písmenko – klíč k rozluštění zašifrované zprávy. S písmenkem běžel mimo tábor, k místu, kde na něj čekal člověk (šifrovač) se zašifrovanou zprávou. Zpráva byla zašifrovaná takovým způsobem, že různá písmenka abecedy nahrazovali písmena jiná. Tak např. G - R znamenalo, že každé G ve zprávě představuje ve skutečnosti R. Hráč předal papírek s písmenkem šifrovači a běžel zpět do tábora házet na tabulku.

Protože písmenek byl omezený počet, museli si skupiny některé znaky sami domyslet. Hra zaujala a dokud se házelo a nosili se písmenka, tak myslím všechny bavila. Dokonce ti nejmladší měli v házení daleko větší úspěšnost, než jejich starší kumpáni. Potom při samotném luštění už se někteří nudili.

A co říkal text zprávy? Zase trochu více poodkryl tajemstvím opředeného Alvereze a jeho příběh: „I dávejte pozor přebedlivý a rozkažte smyslům svým, aby připraveny byly. Neboť vězte vy, kteří jste nikdy v zemi Montezumově nebyli a jen tyto útržky deníku již dávno zapomenutého v prachu skládáte, že boj veliký v příštích dnech o další stopy po osudu pokladů Mexických vybojován bude! Cíle dosáhnou jen nejschopnější z nejschopnějších, nejrychlejší z nejrychlejších a nejdovednější z nejdovednějších. A uvidíte pak vody veliké, jak pod žlutými oblaky z výšek závratných v propast padají a nebe fialové zhlíží se v hladině jejich. I nalézají se vody tyto tam, kam i vy se můžete dostat, půjdete-li pořád po stopách ALVAREZE.“

Pořadí skupin zde vypisovat nebudu, nemělo by to příliš velkého významu. V těchto skupinách byli táborníci náhodně. Za úsek obdržel každý hráč určitý počet mexických pesos podle toho jak se ve hře jeho tým umístil. Tyto platidla druhý den donesl do svých skupin, ve kterých pak bojovali všichni po celý zbytek tábora. Rozdělení do skupin probíhalo v noci při poradě vedoucích, jak už je na našich táborech zvykem.

Po hře následovala večeře – teplý mexický (fazolový) salát. Po večeři Artur poprvé rozbalil kytaru, táborníci dostali každý zpěvníček a zpívali jsme chvály. Po nich měl Dáňa úvodní slovo. Venku se začalo stmívat a Milan rozmístil po stolech svíčky a petrolejky.

Řada dětí s námi byla poprvé a tak dnešní zamyšlení Dáňa pojal jako příležitost se představit. Mluvil o táboře, který je zvláštní tím, že se zde sešli lidé se zvláštní zkušeností. Je to zkušenost setkání se zvláštním člověkem (Bohem na zemi) Ježíšem Kristem. Mluvil o zvláštní knize, která mění lidské životy už déle než dva tisíce let. Mluvil o lidském hledání a ptaní se: Kde jsme se tu vzali? Proč žijeme? Co bude dál?

Když Dáňa skončil, všichni se viděli už ve stanech. Museli však ještě chvíli vydržet. Čekalo je mé vyprávění, jak to vlastně bylo s tím Alvarezem. Doteď si kladu otázku, zda je to tak zaujalo nebo byli tak unavení, ale poprvé během toho dne jsem si získal jejich pozornost a nemusel táborníky překřikovat – byli tišší a dávali pozor.

Když jsem skončil, venku již byla regulérní tma, blížila se desátá hodina, akorát čas na hygienu a večerku. Ještě jsem rozdal první hlídky, které začínali v půl jedenácté a po hodině a půl se střídali až do tří do rána. První hlídky měli: Jirka s Méďou; Marlenka s Adrianou a Adél s Romanou. Za hlídku byla vždy čokoládička.

Chtěl jsem to pro dnešek rozpustit, ale Ara si ještě vzal slovo. Prý pro nás má překvapení a opravdu překvapil i mě. Připravil si tématickou písničku k Mexiku. Protože si ji připravoval pozdě, nedostala se do zpěvníčku, ale měl ji alespoň nakopírovanou na papírech. Píseň v originále zpívá skupina Tři sestry, ale v našem podání byla neopakovatelná, alespoň myslím. Píseň se stala hitem a pokaždé dokázala rozproudit krev v táborovém mančaftu. 

Zatímco táborníci se ukládali ke spánku, vedoucí se sešli v budově k poradě. Bylo zapotřebí se seznámit alespoň rámcově s průběhem tábora, rozdělit si služby a děti do skupin.

     neděle 5. srpna

Jak už je na našich táborech zvykem, sešli se vedoucí v půl osmé ráno k modlitbám. Krátce před osmou pak Artur budil táborníky kytarou a písničkou ‘Očička, když ráno vstanou …‘ Samozřejmě, že k tomu nechyběl ani jeho obligátní pokřik u každého stanu: „Budíček!!!“

Rozcvičku vedl Baroš a na její závěr jsme hráli běhací hry – ‘Medvěda‘, kde hráči, jenž dostali babu, se chytali za ruce a honili dál společně a pak klasickou běhačku, kdy se skupiny rozestaví do rohů a mají za úkol přeběhnout co nejrychleji do protilehlého rohu vytyčeného území či hřiště. Sranda spočívá v tom, že se ve středu hřiště všichni potkají a dochází k zajímavým potyčkám. Letos vše okořenila ještě pátá skupina, která běžela prostředkem čtverce.

Následovala snídaně, Markéty ranní ztišení a chvály. Dopoledne jsme pak strávili v lese, kde jsme sehráli ‘Lov zvířat.‘ Námět ke hře byl jednoduchý – i naše výprava se musí něčím živit a k tomu potřebují potravu. Je tedy nutné nachytat co nejvíce zvěře. Navíc, jejich kůže pak mohou v mexických městech zpeněžit.

Hru jsem pracovně nazval lovení vedoucích, protože to byli právě vedoucí, kteří zvěř představovali. Rozprchli se v lese po vyznačeném hracím území a táborníci se za nimi vydali dvě minuty po nich s úkolem je pochytat. Každý měl k dispozici jednu kouli. Vedoucí měli každý deset lístečků se svým jménem – životy. Hráči si životy pečlivě uschovávaly, neboť věděli, že v táboře se vylosuje, kdo z vedoucích bude představovat jaké zvíře. Řekl jsem jim, že puma se bude vykupovat nejdráž, zatímco skunk (významně jsem se při tom díval na Baroše) bude nejméně hodnocen.

Hra začala. Na rozdíl od mých mnohých kolegů jsem se neschoval a tak se na mě většina táborníků vrhla a já o svých deset lístečků přišel velmi brzy. Procházel jsem po asfaltové silnici a sledoval spád hry. Zahlédl jsem umořeného Zacha, který mi hlásil, že je to strašlivý masakr a že mu zbývá už jen jeden život. Také se ke mně dostala hláška, že Miška odvádí Věru do tábora, neboť si vyvrkla kotník. Baroš mi pro změnu později rozhořčeně ukazoval šrámy, které si na nohou v lese způsobil.

Některé táborníky hra přestala bavit poté, co delší dobu nemohli najít nikoho z vedoucích. Utvořili skupinku na asfaltu a bavili se po svém.

Na silnici přišel také Dáňa a komentoval to slovy: „Pěknej les, moc pěknej … taková žádná nuda.“

jakýsi táborník: „Už jsi vybitej?“

Dáňa: „Jo, už mi všechny životy vzali. První mě ulovil Tom, pak už to šlo v rychlém sledu.“

já: „Jsem rád, že to nebylo rychlé jen u mě.“

Tábornice volá na Lainy, která nedaleko vylezla z lesa.

Dáňa: „Jo Lainy, ta mě dodělala.“

táborník: „Lainy že tě chytila?“

Dáňa: „Jo, jo. Od ní už to byla taková rána z milosti.“

tábornice: „Hele, už i Larissa to vzdala.“

Dáňa: „Nu, ta mě dostala těsně před Lainy.“

Jediný koho neulovili, byl Artur. Po celou hru zůstal schovaný. Další dobře ukrytý byl Petr. Toho dostal snad jakousi náhodou někdo od fialových a pak se strategicky nechal chytit dvěma modrými dívkami ze svého mužstva. Cestou do tábora dostal každý za úkol vzít trochu toho dřeva. V lese ležela spousta padlých suchých větví, mnohdy i stromů.

V táboře se pak losovalo, kdo z vedoucích představoval jaké zvíře. Za Pumu (Dáňu) bylo 1000 dolarů, za tygra (Anetu) 800, apod. Když jsem měl v ešusu poslední tři lístečky, bytostně jsem si přál, aby táhli Baroše a nezůstal poslední. V lese při vysvětlování pravidel jsem ho ze srandy dal za příklad, že může skončit jako skunk. Nechtěl jsem, aby se to splnilo, hlavně proto, že nebyl mnohokrát chycen. A družstvo, které chytilo skunka, odečítalo si za každý jeho život 300 dolarů.

Ale dopadlo to přesně tak, jak jsem nechtěl. Poslední byl Petr, byl označen za skunka a musel jsem modrým ukazovat doma napsaná pravidla hry, kde bylo dopředu dané, že skunk odebírá 300 dolarů.

Pořadí bylo tedy následující: Zelení (9 010), modří (8 760), fialoví (6 430), žlutí (6 210) a červení (5 930). Při vyhlašování se Petr zeptal: „Nás z prvního místa sesadilo to, že mě modří dvakrát chytili, že?“ Mé souhlasné pokývání způsobilo, že se Petr po Barošsku chytal za hlavu a jazykem si olizoval rty.

Protože do oběda zbývala necelá hodina, byl vyhlášen hned další úsek, tentokrát s názvem: ‘Plavba do pekel horoucích‘. Byl uvozen následujícím úryvkem Alvarezova deníku: „Plachetnice naše jako bez kormidla na rozbouřeném jezeru, jehož břehů viděti nebylo, se potácela. Neboť obsluhy plachet my znalí nebyli. Marně je Fernandoz stahoval a opět povoloval, marně já kormidlem cloumal a Rodrigo vzbouřené nosiče naše bambitkami v bezpečné vzdálenosti držel. A z lodic domorodců šípy ohnivé jeden za druhým vystřelovány byly a my nevěděli, kde hasiti dříve. Plavba to byla do pekel horoucích a žádný z nás nevěděl, jak skončí.“

Každé z družstev mělo za úkol vyrobit plachtu, aby se přes rozbouřené jezero vůbec mohlo dostat. Jako materiál pro výrobu plachty jim mělo sloužit oblečení. Hodnotil se obvod plachty a její celistvost. Plachta musela být bez děr či jich obsahovat co nejméně. Měli na to čtyřicet minut.

S Milanem jsme měřili obvod, já pak hodnotil vzhled a celistvost. Skupiny skončili v pořadí: zelení, modří, červení, fialoví a žlutí. Zejména žlutí byli zklamaní. Plachtu vyráběli v bráně tábořiště a měli mé sympatie, opravdu se výsledek velmi podobal napnuté plachtě. Ale měli tam velmi mnoho děr a nepomohla ani Dáňova zapálená obhajoba. Bylo to neskutečné, když tam vyřvával, jak mají nejlepší plachtu, jak se to těm prádelním šňůrám ostatních družstev nemůže rovnat, jak mají nahoře v koši (na žebříku) plavčíka. Chtělo se mi čůrat, jak jsem se smál.

Po vyhodnocení výsledků si Dáňa svolal žluté a uklidňoval je, aby si z posledního místa nic nedělali, že s tím nešlo nic dělat, neboť výsledek byl založen na subjektivním hodnocení rozhodčího, tedy mě. Nu a na to prý dojeli, přestože měli nejlepší plachtu.

Oběd byl vysloveně nedělní – řízek a bramborový salát. Po něm si táborníci začali vyrábět z prostěradel ponča.

Přijeli nás navštívit také Larry s manželkou Melissou. Larry měl slovo a vedl naše táborové nedělní odpolední shromáždění.

Larry si přivezl kalich plný vody a neustále poukazoval na to, jaké je horko a naléval si z něj do skleničky a pil. A po chvíli znovu, prý má strašnou žízeň a opět si nalil. Nejprve jsem přemýšlel, co před tím dělal, že má takovou žízeň. Pak jsem se neubránil dojmu, že si z nás utahuje a v horku, které venku panovalo, děti neustálým pitím provokuje. Pak jsem to pochopil, už potřetí džbán otočil dnem vzhůru a vylil z něj poslední kapku, a přesto po chvíli naléval znovu. Měl tam dvojité dno!

Byl to obraz toho, že Pán Ježíš je nevysychající pramen a že každý, kdo žízní a přijde k Němu, může pít neomezeně z vody, která nikdy nevyschne. Jinak také řečeno: Vyprávěl nám o žízni lidského srdce, kterou může utišit jedině setkání s Ježíšem Kristem.

Jak už jsem psal, bylo nádherné počasí a vedro. Celý den jsem čelil otázkám, zda a kdy se půjdeme koupat. Vodní nádrž na koupání byla necelé čtyři kilometry vzdálená, a tak nepřipadalo v úvahu, abychom se tam vypravili toho dne. Ale pro vodomily jsem měl alternativu. Dovolil jsem jim vyzkoušet tůňku u potoka.

Svačina byla netradičního rázu. Skupiny seděly pohromadě vždy u jednoho stolu. Každá skupina dostala mísu plnou lentilek, piškotů, kostiček čokolády a nakrájených banánů. Měli dva šátky a kostku. Popořadě házeli kostkou a každý, kdo hodil šestku, musel si obvázat hlavu šátkem a druhý si převázat kolem krku. Vidličkou pak mohl nabírat a jíst pamlsky z mísy a to tak dlouho, dokud někdo další nehodil šestku.

Měli jsme jen čtyři kostky, a tak jsem pátou vyřezal ze dřeva. Aby se někdo necítil znevýhodněn, že má dřevěnou kostku, vždy po minutě si kostky skupiny měnili.

Mika vycítila šanci, že by tuto disciplínu mohlo její družstvo zvládnout jako první, a tak povzbuzovala, co jí síly stačili. Běhala ostatním pro pití a lila jim ho do krku, jen aby toho mohli sníst co nejvíc. Vyhrávala totiž skupina, jež první mísu vyprázdnila. A tak od fialového stolu bylo slyšet: „Nekousej, nekousej, jen to polikej! Jez ty lentilky jako prášky, zapíjej je a polikej!“

A opravdu skončili první. Následovali modří, červení, žlutí a zelení. Korunu tomu všemu nasadila kuchařka Iveta, když po skončení svačiny a naprostém vyčerpání mnohých táborníků ohlásila, že za půl hoďky bude večeře.

Večer pak Mája vybalila mapu, vysvětlovala pravidla a začalo se poprvé stavět a zaznamenávat objevená mexická území. Nejprve však jsme odměňovali úklid a vyhodnocovali hry. Za pesos si pak skupiny kupovali jednotlivé kartičky a stavěli mapu.

Hlídky měli Ráchel s Eli; Kuba s Máťou; Wewerka s Janinou a Lukáš s Honzou.

A ještě jednu věc zde musím zmínit. Když se rozbíhalo první stavění u mapy, začali jsme s Milanem sledovat oblohu, neboť se k nám blížila bouřka. Obloha byla zatažená, v dálce byli vidět blesky a sem tam zaznělo dunění hromu. Sklízeli jsme do kuchyně nařezané dřevo a zavírali stany dětem. Já každý ze stanů ještě obešel, abych se ujistil, že jsou všechny správně vypnuté.

Nicméně než se skončila hra u mapy a večerní program, bylo po bouřce i dešti. Noc proběhla již bez komplikací.

pondělí 6. srpna

Ráno běželo podle zaběhnutého scénáře. Vedoucí se sešli k modlitbám, před osmou Ara ztropil budíček a dnešní den vedl i rozcvičku. Po několika cvicích na roztažení jsme za ním běželi hodný kus po asfaltu. Já uzavíral řadu a rozdával po desítkách dřepy každému, kdo se flákal za mnou. Nejvíce dřepovala Romana, která běžela, respektive šla po asfaltu bosa. Zpátky jsme se vraceli způsobem pro Artura typickým: hráli jsme zlatou bránu a pomalu se tak přibližovali k táboru.

Protože kuchařky potřebovali ještě chvíli k tomu, aby se jim ohřála voda na bílou kávu, hráli jsme na asfaltu u tábora ‘kuželky‘. Ranní ztišení po snídani měla Věra. Myslím, že mluvila o Abrahamovi.

Po snídani jsem vyhlásil úsek, který skupiny pak postupně plnili tři dni, totiž ‘Klášter němých.‘ „V klášter němých vedla cesta naše a podivní byli v něm tvorové lidští. Museli jsme němotu předstírat, abychom si získali důvěru jejich. Neboť nějakým omylem či jinou nevysvětlitelnou okolností oni se domnívali, že k vyzvednutí pokladů jejich němí bratři z jiného cizozemského kláštera vysláni budou. I museli jsme se dnem i nocí přemáhati, by ani slůvko jediné nevyšlo z úst našich, a přitom tajemství cesty další na těchto mniších vyzvěděti. Při chabé naší znalosti starobylého jazyka Aztéků, v němž naše rozhovory písmem vedeny byly, nebyl to úkol snadný. Není divu, že bylo nám zatěžko v klášteře němých dlouho přebývati. A přece dnes, kdy máme za sebou tolik dalších nebezpečných příhod, zdá se nám etapa cesty v klášteře němých jednou z nejméně obtížných. Maria Panno, sílu dej nám k překonání všeho, co nás ještě čeká!“

Skupiny napodobovali úsek tím, že nesměli 6 hodin mluvit, respektive je nesmělo být slyšet. Mluvit mohli jen mezi sebou a nesměl je při tom nikdo slyšet. K úseku nastupovali v pořadí: modří, zelení, fialoví, červení a žlutí. Vycházelo to tak, že během dne se vystřídali vždy dvě skupiny. Poslední žlutí mlčeli ve středu odpoledne na výletě. Namlčený čas jednotlivců se pak skupině sčítal. Konečné pořadí tedy bylo: žlutí (36 hodin, 08 minut); červení (33hod, 33min); zelení (33hod, 04min); fialoví (32hod, 59min); modří (31hod, 31min).

Byl to první úsek, za který vítězná skupina dostala pamětní kartičku. Ta zdárně zvládnutý úsek měla připomínat – obrázkem a větou odkazující na Alvarezův deník. Na dnešní kartičce byl vyobrazen mnich v kápi.

Některé situace, při kterých jsme ostatní nachytali, při mluvení byli docela humorné. Kupříkladu modrou Káťu dostal Dáňa, když se jí u oběda při jedení polévky nevinně zeptal: „Co to tam máš?“

Odpověď: „Bobkový list,“ nu a bylo to.

Baroše zase slyšel promluvit Tom, když šel kolem Miky stanu a slyšel Miku říkat, že u ní má Petr stále tu mikinu a zda si ji tam nechá. Prý se tedy zastavil a čekal, zda nepřijde odpověď a přišla. Barošův hlas odpovídal, že je mu to jedno.

Já nachytal Marlenku, když se koupala a plavala v rybníce, tak jsem na ní ze břehu zavolal: „Tak co Marlenko, voda je super ne?“ Přestala plavat, postavila se a řekla: „Jo.“ Pak už se jen bezmocně držela za hlavu.

Markéta z fialových pro změnu promluvila, když jí do namlčených šesti hodin zbývali dvě minuty. Hrála s táborníky Uno a v rámci hry toto slůvko i vykřikla.

Majda zase seděla vedle Wewerky, když k nim přišla Karolína a mluvila na Wewerku. Dožadovala se od ní odpovědi, neboť Wewerka již byla nachytaná. Majda však myslela, že Karol obviňuje Majdu a tak rozhořčeně vykřikla: „A kdy jako jsem promluvila?

Karol: „Ty? Právě teď.“

Viktorka to že promluvila, obrečela. Tolik chtěla pomoci svému týmu mlčením. Nejméně namlčeného času měl Méďa. Mlčet vydržel rovnou minutu.

Když tu zmiňuji Lainy, tak k ní se váže také příhoda, kterou jsem si poznamenal. Svolávali jsme táborníky na hru a chyběla nám právě Lainy. Když jsem se dotazoval, kde je, někdo mi sdělil, že šla na záchod. Jirka to neopomenul doplnit o svůj komentář: „Šla dělat kropy, kropy, krop!“

Další hra, která následovala, nesla název ‘Na vlky a ovce.‘ Táborové náměstíčko se změnilo na pastvinu, kde bačové (vedoucí) pásli ovce – 200 rozházených lístečků. Táborníci představovali vlky, kteří měli za úkol ovce ulovit a odnést do svého úkrytu. Bačové se jim v tom snažili zabránit a to buďto dotykem nebo hodem koulí – každý bača mohl mít dvě koule. Zasažený vlk musel běžet na předem domluvené místo, kde se nabil, aby mohl pokračovat dál. Ještě se to nějak komplikovalo tím, že si lístečky mohli brát vlci navzájem, ale protože pravidla vysvětlovala Notven a toto se mě jako bači netýkalo, neznám podrobnosti.

Já tou dobou už na vlky pořvával a snažil se je hecovat: „To bude jiný maso, než včera, když lovenou zvěří byli vedoucí, co?“ Vybral jsem si jeden lísteček, odnesl ho doprostřed náměstíčka a začal k němu promlouvat, jako by to byla opravdu ovce. Ujišťoval jsem jí, že jí nedám, že vlci nemají šanci. Samozřejmě jsem šeptal takovým způsobem, aby to slyšeli i vlci. Na ně jsem se pak rozkřičel: „Tohle je moje nejoblíbenější ovce. Kdo mi jí vezme, ten do konce tábora bude dřepovat.“

Mnozí táborníci se chytili a slibovali, že je jiná než ta moje ovce nezajímá a že nebudou mít klidu, dokud ji nedostanou. Co prý bych dělal, kdybych o ní přišel.

já: „Nic, našel bych si jinou – taky nejoblíbenější.“

Naše hecování utnula až Notven tím, že pískla začátek. Byl to lítý boj. Hra trochu utrpěla tím, že nás na střežený prostor bylo docela dost. Být herní pole větší, asi by to mělo ještě větší grády, ale i tak to bylo maso a bylo to dobré. Pořadí bylo následovné: modří (108ovcí), žlutí (96), zelení (72), červení (70), fialoví (45).

Následoval další Alvarezovský úsek – ‘Písmena v kameny tesaná.‘ „A pravil nám strážce, poblíže kláštera němých se nacházející, abychom šli na cestu opuštěnou v pustinách k severu se vinoucí a tam hledali kameny roztroušené, různými písmeny označené. A písmena ta vhodně sestavená dají název místa, kde se nám dostane pomoci další. I šli jsme směrem udaným a Fernandoz pak volal, že našel pole kamenů, z nichž některé byly zvláštně označeny. A bylo tam na kamenech těch vytesáno vždy po písmenu jednom.“

Nejprve skupiny museli objevit kaňon s kameny, z nichž některé byly popsány rozličnými písmeny. Potom v pořadí, v kterém kaňon objevili, se snažili písmena přečíst a vyluštit. Na kamenech byl ukryt název Závišinský potok. Písmena označující potok byla kreslena žlutou barvou, zbytek písmen byl oranžový. Jakmile skupina měla všechny písmena nalezená a opsaná, tak běželi k táboru, kde v jídelně čekala Notven na správné znění zprávy.

Většina skupin název vyluštila cestou k táboru. Zelení dokonce v samotném kaňonu. Měli štěstí v tom, že žlutá písmenka nacházeli a hlásili Karolíně, která je zapisovala, skoro v tom pořadí, aby dali při přečtení slovo potok. Modré dojeli na to, že mlčeli a tak jim luštění trvalo trochu déle. Také jako jediní si přišli půjčit mapu, neboť si nepamatovali název potoka, který tábořištěm protékal.

Pořadí tohoto úseku bylo následující: červení, žlutí, fialoví, zelení, modří.

Po obědě a zaslouženém poledním klidu jsme se chystali na cestu k vodě. Naším cílem byla hasičská nádrž ve vesnici Vacíkov. Když jsme s Májou byli na obhlídce tábořiště, ukazoval nám ji Junák z auta. Tudíž nikdo moc nevěděl co od toho čekat. Příjemně nás to však překvapilo – bylo to přesně pro naše účely. Dalo se tam plavat, přitom nikde nebyla hloubka a dno bylo tvořeno z panelů.

Dal se zde odehrát i další úsek na cestě za Mexickými poklady – ‘Alvarez jde přes peřeje k Lidu stepnímu.‘ „A tam ve stepích měli jsme mezi Aztéky z Lidu stepního hledat toho, kdo by nám odpověděl na naše volání po pokladech Montezumy. Rozradostněni úspěchem nečekaným obdarovali jsme strážce tretkami bezcennými štědře a vydali jsme se směrem udaným. Peřeje divoké bylo nám překročiti, než jsme se k Lidu stepnímu dostali. Ferdandoz by byl málem utonul, ale Bůh milosrdný prokázal mně milost, neboť dopomohl mně, abych život svému příteli zachránil.“

Úsek jsme napodobili tím, že se celá skupina seřadila doprostřed rybníka. Úkolem skupiny bylo přebrodit se vodou ke břehu a podél rybníka pelášit k cílové čáře. Rozhodoval čas, za který to skupina uběhne.

Pořadí bylo následující: zelení, žlutí, fialoví, červení, modří. Modrým tento úsek prohrál Jirka, který úplně vypustil konec a do cíle nepochopitelně došel vycházkovým tempem. Naštval tak mě a hlavně pak Baroše.

Když jsme se ve vodě dosyta vyblbnuli, tak jsme nastoupili cestu zpět do tábořiště. Ještě před večeří jsme rozehráli úsek ‘Pouzdro ve vodách hlubokých.‘ „K vodě převeliké a rychle tekoucí nás zavedli a ukazovali, že tam někde v jejích hlubinách Montezuma dal ukrýt v pouzdru jakémsi, znamení k další cestě. Více nevěděli anebo nechtěli vědět, ač jsme je zaklínali a pravost nás jako nových vládců stále zdůrazňovali. Zoufalství se nás zmocňovalo a byl to až můj Rodrigo, přítel milý, který nám spásnou myšlenku přinesl. Dle jeho rad dali jsme se do práce, všelijak se s vodou potýkali, jeden z nosičů našich smrtí práci zaplatil, až Fernandoz hlásil zprávu radostnou. I bylo pouzdro ve vodě hluboké ukryto velmi, ale my způsobili, že oči naše pouzdro objevily. Proto chvalořečili jsme Rodrigovi a já jej objal přede všemi. Ještě tentýž den jsme vyrazili dále.“

K úseku nastupovali skupiny každá zvlášť. Využili znalosti názvu, který vyluštili na kamenech. V potoce měli za úkol nalézt pouzdro, vyjmout z něj klíč a vrátit se do tábora. Mája skupinám měřila čas.

Pořadí bylo: zelení (6min, 09s), červení (13:24), žlutí (14:00), modří (21:49) a fialoví (24:04). Hlavně na Mice bylo po návratu z potoka vidět, že se jim tato hra zrovna dvakrát moc nevyvedla. Ale oceňoval jsem, jak to zvládla překousnout a přejít. Ohromný pokrok oproti minulým táborům.

Souběžně s tímto úsekem měli skupiny nastupovat k úseku ‘Lovení kamene měsíčního.‘ Ale protože v dostupném okolí jsme nenašli vhodné místo, kde by se dal sehrát, nahradili jsme ho jinou hrou.

Každý člen skupiny vyběhl na trasu, kde po třech metrech bylo rozmístěno deset kamenů. Pod kamenem bylo vždy dvojciferné číslo. Úkolem každého bylo zapamatovat si co nejvíce čísel v co nejsprávnějším pořadí, jak šli za sebou a na konci trasy je zapsat na lísteček. Ti mladší čísla psali již u pátého kamene.

Když jsem zeleným vysvětlil pravidla, ti mladší se začali domlouvat, kdo kdy půjde. Ara to sledoval a pak si neodpustil komentář: „Mě se líbí vaše nadšení pro věc, ale tyhle hry nám nejdou. Už to konečně pochopte!

Když úsek plnili červení, Majda s Janinou nacvičovali jakýsi historický tanec v lese. Bylo to úsměvné, ale hezké a dalo se to sledovat. A byl to první krok k tomu, aby se z toho pak večer vyvinulo Terky vystoupení u ohně. Ale to ve vyprávění příliš předbíhám.

Za tento úsek skupina, která ho zvládla nejlépe dostávala pamětní kartičku, která odkazovala na ‘Lovení kamene měsíčního.‘

Týmy tento úsek zvládli v pořadí: fialoví, červení, zelení, žlutí, modří

Po večeři měl Dáňa slovo: Není dobré, aby byl člověk sám, říká Bůh, když stvoří Adama. Jsme stvořeni do vztahu. Potřebujeme druhé. Četli jsme si některé biblické texty z knihy Přísloví a z Ježíšova kázání na hoře a mluvili o tom, jak budovat přátelství. Jak získám zájem druhých? Dám jim ten svůj! Chci, aby mě druzí brali? Učme se brát vážně ty druhé. Učíme se chválit, povzbuzovat, naslouchat, být velkorysí. 

Po slově byli diskusní skupinky. K diskuzím jsme se rozdělili do pěti skupin podle pohlaví a věku:

Šel jsem na diskusní skupinky k malým klukům pomoci Barošovi, neboť Artur zrovna plnil klášter němých a mlčel. Během skupinek, které byly v budově, venku pršelo. Ale opět jen chvíli. Po skupinkách se dělala ještě mapa, pak se šlo do hajan. Hlídky drželi: Karolka s Káťou, Honza M. s Kubou H. a Roman s Danem.

úterý 7. srpna

Toto ráno jsem vstával v sedm a téměř okamžitě jsem vyrážel připravovat hru ‘Manévry.‘ Vrátil jsem se akorát na konec Mišky ranního ztišení – mluvila o modlitbě. Rozcvičku toho dne vedl Zach.

Po ranním ztišení jsme odcházeli do lesa na manévry. Podél cesty dlouhé 1,5km byli po padesáti metrech rozestavěné krabice od mléka – patníky. Každému družstvu připadalo 6 patníků. Úkolem týmu bylo rozdělit se na obránce a útočníky. Každý hráč měl na prsou připevněné písmeno svého úseku, na každé ruce pruh krepového papíru různých barev a na zádech pětimístné číslo.

Úkolem skupiny bylo ubránit svůj úsek před útočníky, zjistit co nejvíce informací o soupeřích (barvy pásek na rukou, čísla na zádech) a likvidovat nepřátelské patníky tím, že v jeho blízkosti zabodne třiceti centimetrový kolík.

Pořadí skupin v této hře bylo následující: zelený, modrý, žlutý, červený, fialový. Ti to měli ztížené tím, že mlčeli.

Do tábora jsme se vrátili akorát na oběd. Byla sekaná se šťouchanými bramborami. Naložili jsme si s Arturem pořádný kopec. Ara to pak měl problémy dojíst a tak začal na celou jídelnu křičet: „Kuchařky nás chtějí zabít! To je zrada. V lese při hře jsem připravenej na všechno, ale tady jsem to nečekal.“

Po poledním klidu začali táborníci pod vedením Notven vyrábět Piňata. Nazývá se tak hra, kterou hrají mexické děti na Vánoce. Než však došlo k  hře samotné, museli si skupiny z novin, balónků, škrobu a krepových papírů vyrobit piňata. Protože po jednotlivých krocích výrobky vždy museli schnout, tak se dělali na třikrát a hra samotná se hrála až v pátek odpoledne.

Po výrobě piňat následovalo ‘Rýžování stříbra.‘ „Byli neúprosní a pravili nám: Jste-li ti, kteří přijíti mají, jděte a z hlubin vodních ukryté stříbro vyzvedněte a přineste nám. Neboť jen ten, kdo jest očekáván strážci pokladu Montezumových, ví, kde a jak má šupiny stříbrné získat. A jestliže vzácného toho kovu my u vás uvidíme, bude nám potvrzeno, že vy jste očekávaní a my cestu ukážeme vám pak další. Odešli jsme tehdy, obveselováni zpěvem Fernandeze a úkol nám daný jsme podstoupili. Dolování to bylo perné a nepomáhalo při něm Boha vzývání, ani ďasa proklínání. Několik zoufalých dnů jsme tak strávili.“

Úsek se opět odehrával u Závišínského potoka, tentokrát na druhé straně, než hledali pouzdro. V korytě potoka byly rozházeny stříbrné šupiny cínu. Skupiny si museli vyrobit kolíky, najít vhodné naleziště, zabrat claim, označit ho provazem a pomocí ešusů či víček rýžovat. Když zábor vyrýžovali, pádili podél potoka hledat další ještě neobsazené naleziště.

Vyhrávala skupina, která narýžovala větší množství cínu. Narýžované stříbro Notven vážila na vahách. Pořadí skupin tohoto úseku bylo následovné: žlutí a modří se dělili o první místo (490g), druzí skončili zelení (300g), třetí fialoví (180g) a červení byli na čtvrtém místě (170g).

Když jsme šli k potoku tuto hru sehrát, odehrála se následující konverzace: David S. se ptal Dáni, co budeme dělat s ešusama, k čemu že je budeme potřebovat.

Dáňa: „Budeme rejžovat.“

David: „Nesnáším rejži v potoce!“

Po návratu z rýžování jsme se věnovali již přípravě táboráku. Kdo nechtěl buřty (moc takových nebylo), tak mohl dojíst zbytky od oběda. Nebo se inspirovat Arturem, který si špekáčky utopil v octě a snědl je s cibulí.

U táboráku byly i chvály a Dáňovo slovo: povídali jsme si o těch, kteří se setkali se zmrtvýchvstalým Ježíšem. Je to zážitek, o kterém mluvil dál. Generace po generaci si lidé předávají tuto zprávu a zažívají stejnou zkušenost. Dáňa se ji dozvěděl od svých rodičů, aby sám osobně zakusil, že existuje živý Bůh. Vyprávěl jednu ze zkušeností, kdy se modlili za beznadějně nemocnou kamarádku a Bůh ji zázračně uzdravil.

Moc se mi to u ohně líbilo – objevili jsme kouzlo táborového ohně a trávili u něj pak každý večer. A to i přes to, že večery byli citelně chladné.

Dáňa se tento večer zapovídal s Milanem a já oproti jiným večerům šel spát téměř hned po programu. Tudíž jsme se večer potkali ve stanu, když jsme si lehali a mohli si alespoň chvíli povídat. Dáňa si neodpustil komentář: „My jsme ale dvojka. Už je skoro půlka tábora za námi a my se poprvé setkáváme ve stanu.“

já: „To ti povím.“

Dáňa: „Ono to jinak ani nejde, když chodíš spát v hluboké noci, když já už dávno chrním. Přeci jen je na tom vidět, kdo z nás dvou je náčelník tábora.“

Hlídky drželi Mika s Petrem, Marlenka asi s Adrianou a Romana s kým jsem zapomněl, poněvadž jsem si to nepoznamenal. Ať to bylo s kýmkoli, tak měli strach. Třikrát prý vzbudili Dáňu, že kolem tábořiště někdo chodí. Já se probudil až potřetí, kdy Dáňa vylezl ze stanu a šel s nimi okolí tábořiště projít, aby se ubezpečili, že to co slyší je jen šustění listí. Prý díky tomu docela promrznul a nemohl se pak zahřát.

středa 8. srpna

Na dnešní den byl plánován výlet do Příbrami. Dlouhodobě jsme se modlili za počasí a ono to vyšlo. Měli jsme zase parádně.

Rozcvičku měla Anet a bylo domluveno, že po klasickém protažení nás zažene do lesa, odkud každý bude mít povinnost donést nějaké to dřevo. Na ranní ztišení byl připraven Milan, ale myslím, že tentokrát neproběhlo, neboť jsme pospíchali.  

Po snídani, v devět hodin si první skupina (fialoví) brala svačiny a vyrážela s nakopírovanou mapou v ruce na cestu do Rožmitálu pod Třemšínem. Mája šla před nimi a po cestě připravila sedm zastavení, kde skupiny hledali papír v eurodesce s nejrůznějšími informacemi o Mexiku. Tyto informace měli nastudovat, aby mohli v Rožmitále vyplnit test.

Skupiny jsem pouštěl v desetiminutových intervalech. Chtěl jsem jít společně se zelenými (odcházeli předposlední), ale nebyl jsem schopen se zabalit včas, a když už jsem se za nimi vydal, tak jsem se musel ještě dvakrát vracet. Dohnal jsem je až na prvním zastavení.

Ještě zde musím zmínit však Artura, který když si balil svačinu, se ke mně otočil s otázkou, zda vím, jak si balí svačinu úředník Plzeňského magistrátu. Na moji zamítavou odpověď se šibalsky usmál a vytáhl z batohu nektarinku v eurodesce.

Za zelenými šli už jen modří, alespoň si to všichni mysleli. Skutečnost byla však taková, že červení, kteří šli druzí, zbloudili a na rozcestí za táborem se vydali špatnou cestou. Chybu si včas uvědomili, aby ji napravili, ale dostali se tak až za modré. Ty však za sebou uklízeli a brali fáborky a papíry s informacemi, takže červení to pak pročítali najednou až před Rožmitálem, když dohonili modré.

Když jsem se v Rožmitále ptal Zacha, kde udělali chybu, řekl mi jen, že neví, protože myslel, že Terka ví. My, zelení jsme pro změnu doháněli žluté a na několika místech se je pokusili i předhonit, což se nenechali.

Šesté zastavení říkalo, abychom hledali peníz průkazní: „A bylo psáno na desce kamene fialového, v troskách chrámu boha Ohně vykopané, že jenom s penízem jakýmsi průkazním my úcty strážců jakož i jejich pomoci docílíme. A peníz ten na místě fialovými kameny, kdesi v pohoří Paehepelan, označeném že nalezneme a ohněm abychom jej poznamenali, aby se na penízy objevila kresba jinak tam neviděná. I dalo nám práci nadlidskou, než jsme peníz průkazní sobě opatřili. Moji věrní přátelé, Rodrigo a Fernandoz, pak dobrými mně byli při hledání tom pomocníky. Bože veliký, neopusť nás a veď kroky naše až k cíli bezpečnému a my Ti slibujeme za to postavit kříže všude tam, kde v kraji ještě spatřeny nebyly, a skáceti modly ohavné.“

Peníz průkazní jsme hledali společně se žlutými. Naše Karolína ho našla asi ve stejnou chvíli co žlutá Anet, neboť obě začali na své družstvo křičet, že peníz už mají a abychom běželi, co nám síly stačí.

Jakmile jsme v Rožmitále byli všici, vydali jsme se pod vedením Máji na vlakové nádraží. Tady týmy začali pracovat na vyplňování znalostního testu o Mexiku, žlutí tu jako poslední skupina začali mlčet a já vyhlásil úsek, jenž se měl odehrát v Příbrami. Nesl název: ‘Pečetě vymřelých sídlišť aztéckých.‘

„Z mnoha a mnoha zbořených a dávno již vymřelých sídlišť Aztéků sbírali jsme jejich pečetě, abychom získali přístup do Průsmyku slunečního. Za každou pečeť dovolili nám strážcové neúprosní jeho jeden další krok do hloubi průsmyku a my každým krokem tím blíže zase k cíli svému vytouženému byli. Neboť tam kdesi v průsmyku znamení bylo, ze kterého my vyčíst měli, kam dále se ubírati.“

Úkolem skupin bylo získat během pobytu v Příbrami co nejvíce různých razítek. Nikoho, kdo mě alespoň trochu již znal, tento úsek nepřekvapil. Naopak vyvolal úsměvy na tváři. Prý když nemůže být rozhledna, ať jsou alespoň razítka.

Některé ze skupin k tomu přistoupili svědomitě a opravdu se tomu věnovali, na jiných bylo vidět, že to měli na háku. Ale mnohá razítka nás pobavili a velmi v tomto exeloval David A. Mezi razítky nechyběli poštovní razítka, notářské o ověření podpisu, razítko ‘strojek vlastní‘, apod. Některá byla opravdu pěkná a založím si je do cancáku.

S razítky experimentoval Pribináček. Ve vlaku cestou zpět jsem mu uznal čokoládové razítko (otisk palce) a žvejkačkové razítko. Obě jsem uznal a okamžitě vyhodil. A následně tyto Pribináčkovo nápady zarazil.

Pořadí úseku aztéckých pečetí bylo následovné: modří, červení, žlutí, zelení a fialoví.

Ještě jsem dlužen říci zde konečné pořadí stopovačky do Rožmitálu (znalostního testu), za něž se vydávala pamětní kartička vztahující se k opatření penízu průkazního: zelení, modří, žlutí, fialoví, červení.

V Příbrami, jakmile jsme vylezli z lokálky, tak jsme obsadili záchodky. Poté jsme se vydali nahoru k Hornickému museu. Z nabízených okruhů jsme vybrali dva – oba v Annenském dole. Jedna skupina fárala hornickým výtahem dolu do šachty. Ta druhá se musela rozdělit na půl a absolvovala prohlídku podzemí dolu a jízdu hornickým vláčkem.

Mě osobně se prohlídka líbila velmi. Být horníkem bylo velmi drsné povolání, které mnohé stálo život. To jakým způsobem jsem prohlídku s paní v pokladně domlouval, jak dlouho trvalo, než mě pochopila, tady raději popisovat vůbec nebudu. Přestože jsem přesně věděl, co chci, neboť jsem si okruhy vybral dopředu na netu a v jejich propagačním letáku, tak na mě paní koukala jako bych si u ní v pokladně objednával minimálně oběd a ne prohlídku.   

Nakonec jsme se však dokázali správně rozdělit, nastoupit v příslušné časy správné prohlídky a po skupinách se odvést k nádraží či na náměstí, kde jsme si dali rozchod. Já s Arturem jsme byli v poslední skupině. Odvedli jsme nám svěřené ovečky k místu srazu, rozdělili je do skupinek, dali rozchod a jali se hledat nějakou slušnou restauraci, kde jsme si dali oběd.  

Na sraz jsme přišli včas. V Březnici jsme museli přestupovat. Během čekání na další vlak se opět chodilo na záchod a já ukončil úsek aztéckých pečetí a vybral razítka. Když jsme nastoupili do přistavené lokálky a já se nás chystal spočítat, volala mi Věra, že ji zamkli na záchodě. Běžel jsem ji tedy vysvobodit. Prý si šla umýt jen ruce a takhle to dopadne.

Nastoupili jsme a vlak se rozjel. V Rožmitále jsme se přesunuli na autobusové nádraží a čekali na autobus. Povedlo se mi pana řidiče umluvit, aby nám prodal jízdenky do Roželova, kde má zastávku, ale zastavil nám už na hájovně Na Dědku. Díky babičce sedící vpředu, která mi pomohla s počty, jsem mohl koupit i odpovědný počet jízdenek.

V táboře na nás čekala večeře. Kluci už v Rožmitále mluvili o tom, že by si rádi zahráli fotbálek a chtěli po mně, abych do toho šel s nimi. A já bych do toho s nimi velmi rád šel, ale byl jsem vždy nucen říkat, že uvidíme.

Při večeři jsem seděl u stolu, kde byl i David A. a Pribináček. David mě začal zvát na párty. Prý se bude konat u něj ve stanu a já jsem zvaný jako V.I.P. host. Přijdu?

já: „Jasně, že dorazím.“

David: „Fajn, tak s sebou vezmi i nějaké sladkosti.“

To mě rozesmálo, ale jako nápad se mi to líbilo. Říkal jsem si, že by z toho něco mohlo být a byl jsem ochoten tam zajít třeba jen proto, abych jim tam donesl něco sladkého. A to i s vědomím, že potřebuji rychle vyhodnotit odehrané úseky, aby Mája mohla dělat mapu.

Šel jsem do skladu potravin, vzal tam nějaké sušenky a čokolády, ve stanu si oblékl pončo, sombrero a vydal se na párty. Nejprve nás tam bylo jen pár, ale protože jsme začali dělat takový kravál a nepořádek, rychle se náš počet rozrůstal.

Pribináček nás svým a Davidovo jménem přivítal a vše zahájil zvoláním: „Tady to dneska bude pořádná pařba!“ A byla. Ve stanu nás bylo nasoukáno nakonec asi 12 a přeřvávali jsme jeden druhého, dokud jsme se neshodli na stejném pokřiku. První velké skandování bylo vyvolávání Plzeňské Viktorie. Ač Sparťan, toleroval jsem to. Pak někoho napadlo, že bychom mohli zazpívat song, ale k tomu jsme potřebovali zpěvník s nakopírovanou písní, protože kluci ji neměli. Ze stanu se tedy začalo ozývat: „Zpěvník! Zpěvník! Zpěvník!“ Uvnitř nás bylo nejméně 12, zbytek postával venku, chechtal se, fotil a sháněl zpěvník.

Když se k nám dostal, ukázalo se, že na to je špatně vidět – bylo zapotřebí čelovky nebo baterky. Opět jsme začali řvát: „Světlo! Světlo! Světlo!“ A to tak dlouho, dokud jsme ho nedostali. Nu a pak nelze popsat co se tam při songu dělo. Při refrénu: „Mexiko, Mexiko, sombrero grande tequilla“ hrozilo, že se stan zřítí decibely, které ze stanu a hlavně z našich úst vycházeli.

Párty jsme opouštěli značně ochraptělí a kuchařka Iveta jen bezmocně kývala hlavou. Moc se jí tento druh zábavy nezamlouval, ale protože jsem byl mezi těmi, co dělali největší nepořádek a byli nejvíce slyšet, tak s tím nemohla příliš dělat.

Ze stanu se šlo téměř okamžitě na hřiště hrát fotbal. Toho už jsem se však účastnit nemohl, i když jsem moc chtěl, neboť jsem musel jít počítat výsledky.

Nakonec se však stejně stalo, že jsme mapu odložili na ráno, zapálili oheň a začali chvály. Dáňa pak pokračoval slovem: Jsme součástí velkého příběhu. Satan se s třetinou andělů vzepřel Bohu a my jsme dnes uprostřed války mezi dobrem a zlem. Každým naším rozhodnutím se přidáváme na stranu dobra nebo zla. Bitevním polem je naše srdce, naše myšlenky, slova, skutky. Nasloucháme Bohu nebo démonům? Konečná bitva je ale vybojována. Ježíš prožil život člověka bez hříchu, bez sebemenšího důvodu být trestán. Přesto se podrobuje trestu smrti. Proč? Zástupně … za mne a za tebe.

Před desátou, po slově, jsme si šli vyčistit zuby a šlo se spát. Hlídky ten večer měli Honza s Jirkou, Roman s Danem a Kuba s Máťou.

čtvrtek 9. srpna

Ráno jsme měli s vedoucími poradu. Trochu jsme zhodnotili uplynulé dny, naplánovali ty zbylé, vyslechli si od Dáni pochvalu, jak se dětem věnujeme a jsme ve všem, co podnikáme s nimi a ukončili to modlitbou.

Rozcvičku vedla Terka a na jejím konci dala běhací hru ‘Bitva barev.‘ Šlo při ní o to, že každé družstvo honilo jen určitou barvu a honěni mohli být zase jen určitou barvou. Poté jsme se ještě přesunuli na fotbalové hřišťátko, kde jsme hráli davovou kopanou. Rozdělili jsme se na dva týmy a hráli klasický fotbal jen s tím rozdílem, že ve hře byli tři míče. Byl to docela slušný masakr.

Ranní ztišení po snídani měl Artur. Mluvil o svých zkušenostech s Bohem a podělil se s námi o několik svědectví ze svého života.

Pak se konečně dostalo také na stavění u mapy. Další úsek, který jsem vyhlásil dopoledne, nesl název ‘Oheň pálivý.‘ „Strážci úseku toho z kasty služebníků ohně byli i uctívali nás ohněm, aniž by bolestí z jazyků jeho oni sami cítili. A poněvadž i očekávaní, za něž my se vydávali, měli z kasty této pocházeti, nezbylo nám, než abychom se tvářili při mukách pekelných tak, jako kdybychom necítili ničeho. Oheň pálivý byl na naše těla házen a my bez hlesu býti museli. Ubohý Fernandoz! Ubohý Rodrigo! Jak krutá muka se mnou podstoupili! A přece to ještě nebylo nic proti tomu, co nás očekávalo dále!“

Co museli podstoupit skupiny tentokrát? Peklo méně snad bolestivé, ale stejně rozčilující. Na každého z nich čekalo důkladné zlití studenou vodou z ešusu v nejneočekávanějších okamžicích. Nikdo nevěděl, bude-li polit ráno nebo večer, oblečený či svlečený, venku nebo u stolu. A když k tomu došlo a dotyčný byl polit, prudce a nečekaně, nesměl takový nešťastník ani hlesnout. Jakmile by vypustil z úst slovíčko nebo vzdech, byl jeho boj ztracený a body pro skupinu fuč.

Polévat mohli jen vedoucí a tentokrát měli výjimku, nebylo nikoho, kdo by kohokoli z vedoucích mohl beztrestně polít. Ale abych to účastníkům vykompenzoval, tak jsem dovolil, že zlit můžu být kdykoli během dne i já. Pravidlo, že polévat mohou jen vedoucí, platilo i v tomto případě.

První, kdo byl polit, byla Janina Š. Zlil jsem ji já v jídelně u stolu, když ke mně byla otočena zády. Pak se mi podařilo krásně překvapit malého Davida A. Běhal v pláštěnce po táborovém náměstíčku. Mnozí ostatní tam hráli jakousi míčovou hru. Říkal jsem si, že zapáleni do hry, by si mě nemuseli všímat. Opatrně jsem k nim šel s ešusem plným vody a byl to právě David, který ke mně zůstal po celou dobu otočený zády. Zrovna na někoho křičel, že jde do stanu a opravdu si to ke stanu rázoval. Srovnal jsem s ním krok, a protože neměl kapuci nandanou na hlavě, nalil jsem mu plný ešus vody za krk. Pláštěnka mu byla úplně k ničemu.

Díky tomuto polití se stalo několik věcí. Jednak ti co běhali v pláštěnkách ze strachu z polití, viděli, že je to k ničemu a pláštěnky konečně odložili (aby taky ne v tom horku), jednak to měl David za sebou a to úspěšně. Přestal sice na dotyčného křičet, v šoku z polití se zastavil, ale hlásku nevydal. Šel jsem mu udělat čárku.

Pak jsem zlil ještě Honzu při řezání dřeva. Odpoledne se toho chopili ostatní vedoucí a mě pak nebavilo zjišťovat, kdo už politý byl a kdo ne a nechal jsem polévání na ostatních.

Mě dlouho nikdo nepolil. Abych to uspíšil, odpověděl jsem někomu z účastníků, zda jsem byl už polit, že ne a že se  mě nikdo z vedoucích polejt neodváží. Na odpověď jsem nečekal dlouho. Ešus plný vody na mě chrstnul Baroš, když jsem četl Alvarezovský deník k dalšímu úseku. Dalšího zlití – to už jsem vůbec nečekal – se mi dostalo od Miky při večeři. Dáňa sedící vedle mne jen tak, tak uhnul a neopomněl to komentovat: „Tady je to každým dnem nebezpečnější.“

Pořadí, ve kterém skupiny zvládli tento úsek, bylo následující: modří, červení a fialoví společně druzí, žlutí třetí a poslední skončili zelení.

Jinak dopoledne jsme strávili tím, že jsme dodělávali rozdělané úseky – pouzdro ve vodách hlubokých a čísla pod kameny. To nám vydrželo do oběda. K obědu myslím byli brambory, smažená cuketa, květákové placky a karbanátky.

Po poledním klidu jsme se vydali po silnici na louku. Byla ve stráni, tudíž jakmile jsme dorazili na místo, začala půlka tábora ze stráně válet sudy. Dáňa zase vymyslel, že bychom se tady mohli vyfotit. Až potom jsme se konečně dostali k tomu, abychom sehráli hru ‘Útěk ze zajetí.‘ Tentokrát se legenda před hrou týkala španěla Cortéze a toho, jak musel se svou armádou opustit město Tenochtitlán a prchnout před Aztéky.

Šlo o to, že vždy dvě skupiny se snažili s dvaceti sekundovým náskokem utéct zbytku tábora a dosáhnout hranice vyznačené lany. Čím více lidí nahoru dostali, tím na tom byli lépe. Hranice byla v lese, téměř na vršku kopce. Měli jsme před sebou běhačku na strávení oběda.

Pořadí skončilo následovně: žlutí, fialoví, červení a zelení na třetím místě a čtvrtí modří.  Do tábora jsme nešli po silnici, ale lesem okolo studánky. Když už jsme byli v lese, měl každý za úkol opět donést strom či alespoň větev.

Po návratu do tábora se ke slovu dostala opět výroba piňat. Tentokrát se už dodělávali. Lepili se k sobě již ztvrdlé, uschlé jednotlivé části. Také se nejrůzněji zdobili – převážně krepovým papírem. Souběžně s touto činností se stavělo také u mapy. A jednotlivci, které nebavilo ani jedno, se střídali u mě a společně jsme zpracovávali donesené dřevo.   

Od dřeva nás vyhnala jen desetiminutová dešťová přeháňka. Ale opět se rychle udělalo krásně a mohli jsme tak vyhlásit další úsek Alvareze – ‘Barvení rouch na červeno.‘ „Roucha bílá dali nám a žádali nás, abychom je na červeno obarvili odvarem rostliny jakési, jinak že nebudeme přijati knězem, který strážcům úseku tohoto velí. Těžké bylo hledání rostliny, jež k účelu tomu podivnému sloužiti by mohla!“

Každá ze skupin dostala vařiče, tuhý líh, sirky a měli za úkol obarvit kusy prostěradel na červeno. Hodnotilo se jednak to, že plátno bude celé obarvené a pak také to, které bude více  červenější.Pořadí skupin: červení, fialoví, zelení, žlutí, modří.

Po večeři jsme naposledy na táboře zapálili oheň. Majda za mnou odpoledne byla s prosbou, zda by u ohně nemohli mít taneční vystoupení. Chtěla nacvičit něco podobného, co jsem mohl pozorovat onehdy v lese při pamatování si čísel pod kameny. Nenašla však pro tento historický tanec partnerku, ale nějak se jí podařilo zlanařit malou Terezku Ramíkovou. Začalo to stylově. Majda pusou dělala hudbu a Terka tančila valčík s Davidem A. Byli jsme mrtví smíchy. V dalším čísle měla Terka sólo, Majda s Marlenkou, Káťou a Viktorkou je jen doprovázeli. Občas tanec doprovodili hvězdou. Artura na začátku Terky sólového vystoupení poprosili, zda by je nedoprovázel na kytaru. Pak ho různě napomínali – víc nahlas, rychleji, pomalu, tišeji, apod. Celé to bylo neuvěřitelné a myslel jsem si, že neopakovatelné.

Po ukončení vystoupení si všichni utírali slzy od smíchu. Artur odložil kytaru, tleskal a volal na holky: „Super, bylo to výborný. Ale příště bych prosil, abych dostal noty trochu s předstihem a mohl se na to připravit. Takhle tu pak vypadám jako blbec.

Když jsme se trochu uklidnili, pokračovali jsme chválama a Dáňa měl slovo: Bůh si z lidí se zvláštní zkušeností buduje svou partyzánskou skupinu uprostřed světa, kterému vládne ten Zlý. Jak ale najít svou roli v tomto příběhu? Jak poznat, kde mne Bůh potřebuje. Kdo jsem? Jaké je mé místo? Mluvili jsme o hledání svých talentů, o ochotě nechat se Bohem použít, o odvaze zkoušet nové věci. Mluvili jsme o potřebě duchovně růst a sloužit druhým.

Potom, k radosti téměř celého táborového mančaftu, tedy zejména toho mladšího, byla vyhlášena noční hra. Přesunuli jsme se do jídelny, kde každá ze skupin dostala 25 krabic od mléka. Do každé té krabice měli za úkol vyřezat jedno písmeno abecedy. Ve chvíli, kdy to zvládli, dostali ještě šestnáct čajových svíček. Ve skupině se také rozdělili na přijímače a vysílače a jednoho zvěda. Přijímači stáli v lese, měli u sebe abecedu z krabic od mléka a svíčky. Dostali od Máji také seznam věcí v táboře, které měli za úkol odsignalizovat přijímačům. Ti, když pochopili signalizovanou věc či slovo, tak pelášili do tábora a ve chvíli, kdy věc Máje přinesli, měli bod.

Zvědové měli za úkol zjistit výzvědnou činností jednotlivé věci ze seznamu protivníků. Velmi úspěšný v tomto byl Méďa, který vyzvěděl 2 věci.

Dopadlo to v pořadí: modří, žlutí, fialoví, zelení a červení. Spát jsem šel jako obvykle v takových případech jako poslední, někdy po druhé hodině ranní.

pátek 10. srpna

Budíček byl posunut až na desátou hodinu ráno, tudíž tento den nebylo třeba vůbec budit. Dáňa, když zjistil, kolik má času do budíčku, půjčil si ode mne mapu a vyrazil na Třemšínský kopec s rozhlednou. Už bylo jasné, že my se k ní společně již nedostaneme, tak využil této příležitosti, aby si rozšířil obzory.

Já se vybavil krumpáčem a lopatou a vyrazil kopat náhradní klučičí latrýnu. Slíbil jsem junákovi, že to uděláme, neměl jsem nikoho, kdo by mě naštval tolik, že bych mu to dal za odměnu a měl jsem čas, tak jsem to šel udělat sám.

Přidali se ke mně akorát David A. a Honza. Bavili mě svým povídáním a podávali mi střídavě lopatu či krumpáč, podle toho co jsem zrovna potřeboval.

Potěšilo mě, když Honza litoval toho, že to již zítra vše končí. Prý by tam s námi vydržel klidně ještě čtrnáct dní. David zase prohlašoval, že to je jediný tábor, kde se mu nestejská po rodičích. Navíc to je nejlepší tábor, protože tu máme super latrýnu. Na minulém táboře prý byla kadibudka a ta neuvěřitelně smrděla. Vždycky se prý musel nadechnout a zadržet dech, když tam šel dělat potřebu.

Rozcvičku měla Markéta, a tak museli kluci běžet, když slyšeli svolávání k nástupu. Já ještě chvíli kopal a přišel jsem do tábora, až když děti byli skoro po snídani a chystali se na ranní ztišení. Dnešní den ho měla Notven a opět to bylo plné osobního svědectví a prožitků s Bohem.

Dopoledne jsme víceméně strávili prací. Artur s kluky šel na dřevo, aby po nás zbylo trochu víc dřeva, než jsme přebírali. Já s menšími kluky skládal stany, které byly rozvěšené na půdě, aby doschli. Nu a zbytek pod vedením Dáni stahoval celty z dívčích stanů. Zítra totiž měl končit tábor a vše se mělo bourat. Byl jsem domluven s junákem, že když bude v pátek hezky, složíme dívčí stany a holky přespí v budově. To kdyby se stalo, že v sobotu bude pršet.

Dívky stěhování brali sportovně a myslím, že většině se i ubytování v budově líbilo. Před obědem jsme pak stihli sehrát již jen jeden z posledních úseků Alvareze: ‘Překročení řeky Tuehtaclan.‘ „V pusté a nebezpečné kraje vedla cesta naše a my teprve když slunce červené zapadlo, odvažovali jsme se své úkryty opustiti a v cestě pokračovati. A toho dne, kdy západ slunce byl nejkrvavější, my k řece Tuehtaclan znaveni dorazili, aniž bychom tušili, že životy naše jen na vlásku visí. Přebrodili jsme řeku nehlubokou, zato však plnou plazů s jedem mrtvolným, kteří nás pokousali způsobem přebolestným. Ae kataleo, ae kataleo! Křičeli poděšení naši nosiči domorodí a hledali tři byliny a strom jeden jakýsi, které by proti jedu v těle našem svým odvarem bojovaly. I hledali jsme s lidmi těmi podle vykreslené podoby byliny ty a bylo to hledání těžké, neboť jen vzácně se tu vyskytovaly. Krom toho jed únavou a bolestí v těle našem jeviti se počal.“

Skupiny měli za úkol sehnat v co nejkratší době deset zadaných rostlin, listů či větévek stromů. Mnohým dalo dost práce sehnat jedli. Moc dobře si pamatuji na modré, chyběla jim právě už jen ta jedle a tak se Baroš rozeběhl do lesa nazdařbůh, pokusit se jí najít – stejně jako mnozí před ním i po něm. Nebyl nikdo mezi kluky, kteří by běželi najisto. A přitom na jedli koukali pokaždé, když seděli na latrýně. Baroš se zmohl jen na gesto bezmoci, dávajíc si hlavu do dlaní, jakmile jsem mu tuto novinku sdělil, poté co modří jedli po dlouhém hledání donesli.

Za tento úsek se dostávala pamětní kartička. Skupiny skončili v pořadí: červení, zelení, fialoví, modří a žlutí.

Po obědě a poledním klidu jsme si všichni oblékli naše ponča, mezi vedoucí jsem rozhodil devět sombrer a dělali jsme společné, skupinové a všelijaké další fotografie.

Než se vyfotil každý, kdo chtěl, tak to chvíli trvalo. Poté Mája naposledy otevřela mapu a skupiny naposledy měli možnost stavět. Pořadí u mapy skončilo následovně: modří (78 bodů), fialoví (63), červení (59), žlutí (51) a zelení (44).

Ještě jsme měli jeden dluh, který bylo nutné splnit – piňata. Skupiny je během týdne po chvilkách vyráběli a všemožně je zkrášlovali. Nyní je nacpali bonbóny, buráky, a podobnými sladkostmi a vydali se hledat místo, kde by svou piňatu umístili. Piňata byla přivázána k provazu, který byl přetažen přes větev tak, aby se dalo s piňatou povytahovat.

Ve skupině se určil vždy jeden dobrovolník, kterému se zavázali oči šátkem, zatočilo se s ním, aby trochu ztratil orientaci a tento chudák měl za úkol piňatu sestřelit klackem. Problém však byl ten, že pokud se mu podařilo odhadnout správný směr a piňatu ohrožoval, někdo z jeho kolegů – dobráků, piňatu na provaze vytáhl nahoru do bezpečí.

Hrálo se, dokud se většina nevystřídala s šátkem na očích a dokud se někomu nepoštěstilo piňatu klackem sestřelit. Pak to mělo vždy stejný průběh – celá skupina se seběhla k hromádce sladkostí, které z piňaty vypadali a začali si je mezi sebou dělit. Největší “radost“ jsem z toho měl já, neboť jsem pak stále sbíral po celém táboře papírky od bonbónů.

Po skončení hry jsme se sešli u táborového kruhu, abychom si poslechli Dáňovo slovo: Tento poslední den jsme se bavili o církvi, která je víc než jen místo, kam chodíme, víc než kostel, program a aktivity. Mluvili jsme o církvi, kterou jsme my, o společenství, které je Božím plánem pro tento svět. O společenství, které není jen pomocí pro náš duchovní život, ale cílem našeho života. Společenství s  Bohem se uskutečňuje skrze společenství Božích dětí. 

Po slově následovali diskusní skupinky. Nepodařilo se nám je dát během týdne, a tak nyní byli podruhé, leč žel naposledy.

Nu a pak už nás čekalo jen vyvrcholení. Vzal jsem si stranou kluky vedoucí a místovedoucí (Dáňa, Artur, Zach, Baroš, Kuba, Máťa, Tom, já a Markéta), s kterými jsem se vydal do lesa ke kaňonu. Všichni jsme na sobě měli ponča, já každému dal sombrero a na místě si z tašky každý vzal papírových koulí, co unesl. Poté jsme se ukryli podél kaňonu.

Bylo domluveno, že Mája přivede ostatní táborníky do kaňonu. My měli za úkol kaňon zavřít, s ohromným křikem na ně vtrhnout a propagačně je pokropit papírovými koulemi. Povedlo se to dokonale – táborníci ve zmatku a strachu před Aztéky, které jsme představovali, utíkali a lezli po kamenech na jedinou stěnu kaňonu, která to dovolovala. Snažili se dostat co nejblíže jejímu vrcholu.

Napodobili tak neuvěřitelně legendu o Alvarezovi. Stejně jako hrdinný Alvarez skončil uvězněn v nejhořejší kobce věže, tak i táborníci byli zajati – a většina z nich byla nahnána pod vrchol kaňonu, který zanedlouho měl představovat Alvarezovu kobku.

Poté co všichni sešplhali opět zpět dolu, přečetl jsem poslední deníkový záznam Alvareze: ‘Rodrigo chytá klíč.‘ „Zatím co venku nebe hoří jasem, my zmíráme v žaláři nejtemnějším. Kněz Tuehezel prohlédl, že nejsme očekávanými, a radí se právě teď se svými stvůrami o pořadu slavnosti obětní. A my máme být obětmi živými a mučenými. Bolest šílená a smrt věčná mají nám být dány místo pokladů nepřeberných, a to právě ve chvíli, kdy jsme jim na dosah ruky. Jediná pomoc může přijíti jen zvenčí. Nevěřím v ni však příliš! Ochoz je tak úzký a okno vysoko. Chytí Rodrigo klíč? Bože milosrdný, Maria Panno, Ježíši Kriste ukřižovaný, vdechnětež dovednost veškerou do rukou jeho. Psáno v kobce staré tvrze aztécké v krvavé lázni slunce zapadajícího.“

Skupiny si mezi sebou měli zvolit dva Alvareze a dva Rodrigy. Každá skupina měla pět zkušebních pokusů – šestá papírová koule představovala klíč od kobky. Pokud by Rodrigo klíč chytil, skupina by si polepšila o 30 bodů. Mohlo se tak lehce stát, že poslední by se dostali na první příčku, naopak první by se při nechycení mohli ocitnout na chvostu.

Dva Alvareze a dva Rodrigy měli skupiny na těch pět pokusů. Po nich museli ze dvojice vybrat vždy jednoho, který hodí, respektive chytí, poslední šestý ‘klíč.‘

K úseku se přistupovalo podle pořadí, které určila mapa, začínalo se od konce. První tedy házeli zelení. Házeli Kuba H. s Honzou M., chytal Tom. Chtěl to chytat do ponča, ale Artur ho přesvědčil, ať si dá na ruce místo ponča mikinu. Z té mu to spíše nevypadne, kdežto z ponča by to mohlo nějakou skulinkou proklouznout.

Alvarez nahoře měl dvě varianty, jak hodit. Buďto házel lehkou ránu rovnou dolu ke kamení nebo mohl zvolit oblouček a v takovém případě Rodrigo musel chytat na mýtince za stromy. Pokaždé si však Alvarez musel dát pozor na to, aby hodil co nejpřesněji. Při vychýlení doprava či doleva se koule dostala mezi smrkové stromy a v takovém případě byl Rodrigo téměř bezmocný.

Zelení začali házet. První dvě rány šli do stromů a Tom byl bez šance. Třetí a pátou chytil. Šestý klíč však vlétl do koruny smrku, Tom k němu běžel a pokoušel se sledovat odrazy koule. Všichni v napjatém očekávání mlčeli, někteří vše sledovali s otevřenou pusou. Koule vrazila do kmene stromu a odrazila se z dosahu Tomovi náruče. A bylo po všem. Zelení, kteří na tuto disciplínu spoléhali a chtěli si jejím splněním výrazně pomoci, již věděli, že skončí poslední.

Další na řadu šli žlutí. Alvarezové (Máťa s Romanem) se každou ranou zastřelovali lépe a lépe. Lukáš s Pribináčkem každý minimálně jednu kouli chytil. Přišel rozhodující šestý hod – byla to dobrá rána. Já se neubránil tomu, abych to nezačal hlasitě dávat najevo: „Ta je dobrááá!“ Roman sledoval její let a rybičkou, s rukama napřaženýma kupředu skočil mezi diváky, kouli však nechytil. A i kdyby ano, nemohlo by to platit. Koule byla hozená příliš daleko, dopadla za povolenou hranici. I naděje žlutých uhasla, ale byli úspěchu strašlivě blizoučko.

Chystali se červení. Házeli střídavě Veronika s Wewerkou. Nešlo to ani jedné – obě to házeli do stromů. Obě házeli tak špatně, že červeným bylo jedno, která hodí rozhodující šestý klíč. Aby to rozhodli, museli si nahoře dát kámen, nůžky, papír. Nedokážu zde již říci, kdo z nich hodil rozhodující ránu, ale opět jsem se neudržel a začal křičet, že je to dobrá rána. Jen tak, tak přelétla stromy, ale přelétla a Dan kouli chytil. Sevřel ji v náručí, spadl na zem, ale koule byla bezpečně schovaná, odnikud se nevykutálela.

Zavládla ohromná radost červených. Wewerka s Verčou se nahoře objímali a vítězně poskakovali. Dole se červení vrhli na Dana, slavili! Fialoví a modří v zamyšlení dávali poslední instrukce svým vyvoleným hrdinům. Nyní již obě skupiny věděli, že musí chytit, aby uhájili místa před červenými. Ti se nyní posunuli na první místo.

Další na řadu šli fialoví. Házeli David S. s Romanou, chytal Kuba M. Kuba zvolil chytání do ponča a nenašel se nikdo, kdo by mu to rozmluvil a poradil mu mikinu, jako to udělal u zelených Artur. Šestá koule byla hozená výborně, padala přesně na střed, Kuba se rovnal a vše vypadalo moc dobře. Fialoví už, už zvedali ruce a viděli se, jak se radují. Koule dopadla zdánlivě Kubovi do náruče, jenže si někde našla skulinku a snad mezi rukou a pončem, snad již ze samotného ponča, koule propadla na zem. Ohromné zklamání zavládlo všude kolem. Kuba stál ještě dlouho s rukama v bok a nechápavě kroutil hlavou. Nerozuměl tomu, kudy mu koule proklouzla, byl si tak jistý, že ji má a ono to nevyšlo. Jaká škoda.

Zbývali modří a museli chytit, chtěli-li se vrátit na první místo a celotáborovou hru vyhrát. Moc se s tím nepárali. Odházeli to (Marlenka s Adrianou) v rychlém sledu a také jim to moc nešlo. Šestá rána byla špatná, nechytatelná, mezi stromy. Jirka představující Rodriga neměl šanci. Baroš se zklamaně otočil a odcházel.

Na tento úsek jsem se těšil snad nejvíc. A bezezbytku splnil má očekávání. Jsem přesvědčen, že to byl dobrý závěr celotáborové hry a že si to všichni užili. Nechybělo tomu napětí, nečekané situace a zvraty. Bylo to výborné.

Po příchodu do tábora na nás v jídelně čekala hostina. Vše připravili kuchařky, zatímco jsme byli pryč. Nebylo důvodu, proč otálet a tak jsme se do jídla s chutí pustili. Dojídal jsem právě dobroty, jež jsem si před tím nabral do ešusu, když za mnou přišla Terezka a svým líbezným hláskem se mě ptala, zda jsem nezapomněl, že jsem jí odpoledne dovolil uspořádat po večeři opět vystoupení – včerejší úspěch jí povzbudil do pokračování. Majda to celé uváděla, vystupovala však už jen Terka. A opět to bylo neopakovatelné.

Tancovala, zpívala, roztleskala celý tábor. Dan, který odpoledne přijel za svou rodinou (jeho manželka Soňa celý týden pomáhala Ivetě v kuchyni), nevěřil svým očím. Mě tekly slzy, jak jsem se smál a vše podtrhl Artur, když se zvedl od stolu, odkud do té chvíle sledoval Terky představení, a začal poskakovat, jak to viděl u Terky. Zároveň u toho pokřikoval: „Ta holka mi zvedla náladu, vlila mi krev do žil!“ Dál poskakoval a zpíval: „Vůbec mi nevadí, že jsme skončili poslední! Juchůůů! Za rok je taky tábor! Juchůůů! Třeba to vyhrajem anebo taky ne. Juchůůůů!“

Málem jsem se počůral, jak jsem se smál. Ten večer už bylo vše hotovo. Zobali se dobroty ze stolů, pily se různé druhy limonád a psali se vzkazy. Už odpoledne jsem každému na zeď pověsil obálku se jménem a každý tak měl možnost napsat cokoli komukoli.

V neřízenou bandu se táborníci proměnili jedinkrát za večer, a to když Ara vzal do ruky kytaru a zpustil: „Mexiko, Mexiko, sombrero grande tequilla.“ Bylo to naposled, co jsme tu píseň pěli všichni dohromady, a tak si to každý užil, jak jen to šlo.

Večerka nebyla, jako na každém táboře jsem poslední noc nehonil nikoho spát. Dokud nedělali nepořádek, neměl jsem nic proti tomu, aby trávili společně čas v jídelně. Sám jsem v kuchyni dlouho do noci papíroval.

Nicméně kolem půlnoci už v jídelně zbývala akorát hlídka: Adriana s Marlenkou. A pamatuji-li si to dobře, byla tam s nimi ještě Romana. Tuto trojičku jsem tam v půl jedné v noci nechal svému osudu a šel si lehnout.

sobota 11. srpna

Já od rána balil, uklízel, zodpovídal deset tisíc otázek ostatních, balil a zase uklízel. Vše se připravovalo na náš odjezd a na bourání tábořiště. Protože jsem v budově balil erární věci, nebyl jsem ani na rozcvičce, kterou vedla Miška.

Po snídani měla ranní ztišení Mika, která se s námi podělila o svědectví o tom, jak uvěřila v Ježíše Krista. Zájemcům jsme rozdali Bibli – Nový zákon (ačkoliv jsem to nijak nepočítal, měl jsem jich díky Pánu přesně akorát). Také si každý mohl vybrat upomínkový předmět – klíčenku a křížek. Červení byli příjemně překvapeni, když se dozvěděli, že si jako vítězné družstvo mezi sebe mají rozdělit sombrera a každý si ho odvézt domu.

Poté už šlo vše ráz na ráz. Balilo se, bourali se stany, uklízelo se v budově. Když přijeli v poledne junáci, byli ohromně překvapení, co všechno už je hotové. Prý se jim to ještě nestalo, aby někdo udělal tolik práce, co my.

Před druhou hodinou přijel autobus, začali se nakládat batožiny. Vzal jsem starší kluky a běželi jsme ještě na poslední chvíli zaházet latrýny. Nu a pak už se nedělo nic. Autobus odjel, já se rozloučil s junákama, nasedl do bílého auta Matalů a vydal se do Stříbra na nádraží. Matalovi jeli stříbrňákem ještě kamsi, kde snad měli být závody koní v parkuru. Rozhodli se tábor zakončit rodinným výletem. Ale protože se ten víkend zrovna nic nekonalo, přijeli do Stříbra půl hodinky po mě. Mohl jsem jim tak auto hned vrátit.

Ve Stříbře začalo loučení táborníků a vítání s rodiči. Tábor byl neodkladně u konce. Tábor, na kterém jsme měli asi nejlepší počasí za celých šest let. První sudý tábor, který považuji za velmi vydařený. Sedlo si všechno – tým vedoucích, z táborníků se utvořila docela slušná parta, parádní tábořiště a vydařená celotáborová hra.

Já mám pro letošní tábor jen slova v superlativech. Líbilo se mi to moc. Tak snad jsem nebyl sám a dá-li Bůh, třeba se za rok opět sejdeme, abychom společně strávili 8 dní.

fotogalerie z tábora