2015 "Lovcem na Divokém Západě

Když přijel v sobotu ráno Dan s dodávkou do Ošelína, aby odvezl přívěs, už jsem vyšel oblečen do Vinnetouvského obleku. Jen přes vršek jsem měl oblečenou ještě mikinu, abych v obleku nebyl vidět, dokud nevylezu z auta.

Cestou k zahradě mě viděl Silva a neubránil se úsměvu. Dost možná, že si vzpomněl, jak jsem se v podobném obleku po Ošelíně proháněl jako kluk. Určitě tehdy netušil, že mě v něm uvidí i až mi bude třicet.

Na nádraží jsem svým vzezřením překvapil a samozřejmě byl obdivován. Odložil jsem si pušku na blatník přívěsu, abych měl volné ruce a mohl přebírat od rodičů potřebné dokumenty.

Když dorazil Robert Matala, zhodnotil mě odborným okem, pochválil a zalitoval, že mít pušku, tak je to dokonalé. Usmál jsem se na něj a s konstatováním, že pušku samozřejmě mám, jsem po ní sáhnul. Neměl slov.

Díky tomu, že Dan měl dodávku, mohli jsme táborníkům odvést věci už ze Stříbra. Bylo to poprvé, co s námi ze Stříbra nejela Mája. Jízdenky tedy kupovala má žena Iva a ta měla na starosti i celý přesun do Lubence. S Májou se potkali až v posledním vlaku.

Letos jsme jeli dvěma Ramíkovými auty. Dodávkou, vezoucí přívěs, jsem jel já s Danem. Soňa pak za námi byla v závěsu v osobáku. Vezla s sebou i jejich psíka.

Na tábořiště jsme přijeli v půl druhé. Majiteli už jsme byli netrpělivě očekáváni. Stejně tak nás tu čekali od dvanácti už Ašáci a Rakovničtí. Ty já jsem například vůbec nepoznal a oni mě taky ne. Loni mě znali zarostlého, vousatého. Letos jsem přijel důkladně oholen. Vždyť co bych to byl za indiána s fousama J.

Převzali jsme tábořiště, já i papíry od Rakovnických, přivítali jsme se s dorazivšími táborníky a pomalu začali vybalovat. Soňa s Ivou a Danem se začali seznamovat s kuchyní.

I děcka si vybalovali a prozkoumávali tábořiště. Trochu jsem zklamal Pribináčka, který za dobu, kdy tu čekal, si vybral dle jeho slov ten nejlepší stan. Nu a pak přijdu já a prohlásím, že kluci budou dole, v těch horších stanech.

Ale Pribináček je ostřílený táborník a s takovou maličkostí se lehce srovnal.

Mája, jakmile viděla, že táborníci začali zahálet, začala organizovat seznamovačky. Je neuvěřitelně nervózní, když se nic neděje.

Já vybaloval erární věci, odpovídal na stovky dotazů a zašíval se v kuchyni. Moc se mi nechtělo nic dělat. Dával jsem se po včerejšku, kdy mi nebylo dobře a zvracel jsem, teprve dohromady.

Dotaz, který se dennodenně opakoval, byl: „Půjdeme se dneska koupat?“ A začalo to prakticky příchodem na tábořiště. V posledních dnech byly tropická horka a ty pokračovali i v době tábora.

Já dovybalil, Miška dodělala papíry a Mája vyčerpala svou připravenou zásobu seznamovaček. Sešli jsme se tedy v jídelně, abychom podnikli školení zdravovědy. Měli to pro nás zábavnou formou připravené zdravotnice Miška s Peťkou.

Následně jsme si řekli něco o bezpečnosti a stanovili si pravidla, podle kterých budeme týden fungovat. Rozesmál jsem Artura, když jsem prohlásil, že to jaký z tábora budeme mít na konci pocit, do velké míry záleží na účastnících.

já: „My jsme nic nepodcenili a jsme dobře připravení. Zda se tedy tábor povede, záleží na vás.“

K večeři, která následovala, byli špagety s omáčkou. Po ní jsme šli já, s Máťou, Tomem a Arturem zavěsit síť na volejbal. Dali jsme ji za stany mezi stromy.

Díky tomu jsme pak o mnohých z táborníků hodnou chvíli nevěděli, páč ji šli hned vyzkoušet. Večer jsem ukojil všechny natěšence, kteří se mě během dne ptali, zda i letos budou zpěvníčky. Dostali je a hned i při chválách použili.

Následovalo slovo Jirky Tomeše a pak úvod do hry. Příběh o Danovi a jeho parťákovi kapitánovi Richardovi z knihy “Lovci kožišin“ jsem jim četl ve Vinnetouvském úboru. Artur, který mě v něm viděl poprvé, prohlásil: „Co to přišlo za máničku?“

Končili jsme trošičku po desáté a šli si vychutnat první táborovou noc. Iva, když si lehla na postel ve stanu, tak se s ní celá postel prohla. Já ji chtěl pomoci a matraci ji podložit vypadanými prkýnky, ale jakmile jsem na to šáhnul, lišta postele povolila a Iva postelí kompletně propadla.

Samozřejmě se to neobešlo bez jejího vypísknutí a mého smíchu. Pak si z nás Novákovi a Ramíkovi dělali legraci. Prý jediný, kdo dělá první noc na táboře po večerce nepořádek je hlavas s manželkou.

To je tak, milí přátelé, když do stanu poprvé přijdeme večer a po tmě si připravujeme lože a lovíme v krosnách spacáky. Do té doby se staráme o všechny o kolo a na nás nezbývá čas J.

Rám postele jsem Ivě provizorně stáhnul provazem, nandal prkýnka a doporučil jí, aby se moc nevrtěla. Postel pak druhý den zpravil Dan několika vruty.

neděle 2. srpna

Ráno proběhlo již podle našeho zavedeného vzoru. Budíček, rozcvička, snídaně, ranní ztišení – prostě klasické táborové dopoledne.

Od doby, co s námi jezdí Iva jako kuchařka, loupou brambory táborníci. Dělá se to formou soutěže. Vyhrává skupina, která udělá menší nepořádek, oloupe a nakrájí lépe brambory v kratším čase.

Pak následovala první hra – “Kasíno“. Táborníci dostali směnky, na něž měli napsat nějakou službu, kterou jsou ochotni během tábora vykonávat či plnit.

Se směnkou šli k Máje, která jim ji ohodnotila a vykoupila za peníze. S takto “vydělanými“ penězi obcházeli jednotlivá hráčská doupata, které na různých místech tábořiště provozovali vedoucí.

Zde táborníci sázeli a snažili se znásobit vklady. Na některých stanovištích se to dařilo s určitou pravidelností (například piškvorky u Peťky), někde se to nedařilo skoro vůbec (Arturova ruleta). Kromě toho si bylo možné ještě zahrát „kámen, nůžky, papír“, větší bere, oko, prší, kostky a u mne tzv. plátýnko.

Táborník vsadil na vybrané karty prší určitý obnos a já pak z nového balíčku obracel deset karet. Podle toho jakou kartu v pořadí jsem otočil, tolikrát jsem vyplácel vklad, pokud na danou kartu měl táborník vsazeno. Vsadili-li na kartu, kterou jsem neotočil, vklad zůstával mě.

Hrát to dle pravidel, většinu táborníků bych oškubal jako slepici. Tak jsem trochu podváděl. Zatímco táborníci se zaobírali sázením, já se tvářil, že míchám balíček karet. Ve skutečnosti jsem se snažil to namíchat tak, aby se mezi deseti otočenými kartami objevili karty vsazené a táborníci vyhráli. Chtěli jsme, aby je to bavilo a potřebovali jsme mezi ně dostat co největší obnos peněz.

Dalo mi to vždycky dost práce, abych karty namíchal, aniž by si toho táborníci všimli. A nejvíce mě dostávalo, když si vsadili, mě se podařilo patřičnou kartu dostat navrch balíčku a oni si to následně rozmysleli a na poslední chvíli to přendali na kartu jinou. Pak s brekem odcházeli, jakou mají smůlu a proč jen to nakonec přendali.

Žasl jsem nad tím, když takový hráč za nějakou chvíli znovu přišel a udělal opět to samé se stejným výsledkem. Našli se i tací, kteří toto opakovali několikrát. Prostě komu není rady, tomu není pomoci J.

Když jsem hru uváděl, dal jsem si záležet na tom, abych táborníkům vysvětlil, že si zde hazard sice mohou vyzkoušet, ale v normálním životě, ať to nedělají. Zářným příkladem karbaníka byl Oťas. Po většinu hry (trvala skoro dvě hodiny) se topil v penězích. Hlavně u rulety mu přálo a sázel jen po tisících, neboť dávat méně bylo pod jeho úroveň. Pak se štěstí otočilo a během chvíle o všechno jmění přišel. Když kuchařinky křičeli, že za patnáct minut bude oběd, přišel k mému stolečku a v ruce držel tři stovky, které se snažil vsadit, aby nekončil úplně s nulou.

Tuto hru tedy ukončil oběd. Bodově jsme ji odměňovali za skupinu. Pořadí určila částka, kterou byla schopná dát celá skupina dohromady. Peníze si však každý z táborníků nechával u sebe.

K obědu byly řízky a bramborová kaše. Co také jiného, když byla neděle. Během oběda se na nás přijel podívat také Dáňa Kuc, který nám pak odpoledne také posloužil slovem při táborovém shromáždění a jednu noc s námi také na tábořišti přespal, než zase odjel.

Po obědě pod vedením Ivy probíhala batika. Táborníci si batikovali trička do barvy svých skupin. Pak přišlo na řadu koupání, konečně!!! Všichni se na to celý den ptali a strašně těšili. V táboře zůstali snad jen kuchařky, které vařili trička.

Koupání bylo naším denním chlebem. Dopoledne jsme vždycky sehráli něco v lese, ve stínu stromů a odpoledne jsme trávili u vody.

Dnes jsme šli k rybníku poprvé a samozřejmě, když jsme rybník zahlédli, chovali jsme se jako krávy, když ucítí vodu. Opustili jsme asfaltku a přes louku přímo k rybníku. Jenomže hezká plážička byla na druhé straně, tady bylo ve vodě bahínko a hlavně už mnohdy také stín. Rybník jsme obcházeli a vůbec nevadilo, že v některých místech cesta skoro vůbec nebyla a museli jsme se prodírat kopřivami.

Další dny jsme už šli způsobně po asfaltu až k vodě. U břehu byly kamínky. Ty když se překonali, mohl si člověk užívat pruhu písku, který až poměrně dost daleko od břehu přecházel v bahno.

Ve vodě jsme dělali nejrůznější skopičiny. Nesčetně táborníků se potápělo, gumovým míčem se hrálo na jelena, nebo – to bylo snad nejoblíbenější – se táborníci snažili potopit mě, či Tomáše Maška do vody. Nevím, zda se jim to kdy podařilo, myslím, že ne. Ale o to ani tak nešlo. Bavilo je, když jsme je odhazovali do vody. Nejlépe lítal David Artim. Není moc těžkej, tak jsem ho dokázal vyhodit vždycky vysoko do vzduchu a daleko ode mne.

Když jsem jednou takhle vylezl z vody, úplně zničenej a utahanej, říkal mi Vašík, že ze břehu to vypadalo úplně jako ve filmu. Prý jsem byl jako Old Shatterhand a kluci ode mne odlétali, jako banditi ve filmu.

Hlavně Novákovi byli na vodu připravení. Každý den vytáhli něco nového. Ať už to byla nafukovací matrace, pistol na vodu či ten míč. Když mi Peťka půjčila jednou matračku, málem se počůrala smíchy, když jsem se snažil na ní dostat. Byla dosti úzká a já při nejlepší vůli nedokázal své tělo na lehátko vtěsnat. Vždycky mi nějaká část těla přečuhovala a způsobovala mé pády.  

Šlo se také na dřevo. Dan pokrátil pár soušek za kadibudkama a bylo třeba je dostat do tábora k ohništi. Svolal jsem dobrovolníky a s nimi dřevo odnosil. Chodili jsme kolem hřiště na volejbal, ale nikdo z těch, kdo tam byli, se k nám nepřidali. Sami toho mohli pak litovat, neboť ty, co nosili dřevo, jsem následně odměnil po dvou tisících hracích peněz. Sice už jimi nemohli změnit pořadí dopolední hry, ale rozmnožili tak své konto před večerní dražbou.

Mnozí z těch, co nešli pomáhat, si to myslím dost vyčítalo. A Evča mě potěšila, když se mě při přijímání peněz nejprve zeptala, zda si peníze může vůbec vzít, neboť přišla na poslední chvíli a odnesla jen jednu várku dřeva. Samozřejmě, že jsem jí to uznal. Šlo mi hlavně o to, že se nakonec zapojila do dobrovolnické práce.

Před večeří s táborníky hrála Mája rozřazovací hru, jejíž výsledek určoval, kdo bude moci první přistoupit k výkupu kožešin. Hra spočívala v tom, že skupiny házeli papírové koule na lavor. Vyhrála ta skupina, která měla nejvíc koulí v míse.

Nemohlo to dopadnout jinak, než že se to po skončení hry zvrhlo ve válku, kde si nikdo nebyl ničím jistý. Jen vedoucí to sledovali s rukama v kapsách.

Zatímco trvala hra, já v Máji stanu roztřiďoval směnky a dával je do jakýchsi balíčků, aby byly pro táborníky lukrativní. Nějak automaticky jsem předpokládal, že to budu já, kdo bude směnky dražit. Ale ukázalo se, že si na tuto roli myslí Mája. Nakonec jsme se dohodli, že já začnu dražit, ona bude vybírat vydraženou hotovost. Později to pak můžeme prohodit, k čemuž tedy nedošlo.

Já se do toho dostal, vyvolával, nabízel, odklepával. Byl to skoro dvě hodiny trvající monolog, který ale strhnul celý tábor. Každý přepočítával své peníze, kalkuloval, kdy je nejvhodnější přihodit. Dokonce se někteří táborníci spojovali dohromady. Byl to prostě zážitek.

Já měl poslední balíček směnek, mezi jednotlivými dětmi už nebylo moc peněz. Hodně jich měla Anetka, tak přihazovala. Jejím soupeřem se stal Artur, který se nějakým záhadným způsobem dostal k penězům, co některým zbyli. Ty směnky byly docela bezvýznamné, ale šlo tu o čest. Tábor se rozdělil na dvě skupiny. Ti co přáli Arturovi, dávali mu své zbytky financí, ostatní naopak stáli za Anetou.

Každá skupina přihazovala po stovkách, později po padesátkách a přitom se pokoušeli spočítat, kolik vlastně že to mají peněz. Až jsem to nakonec udělal tak, že jsem vyhlásil, že směnky připadnou tomu, kdo bude mít více. Ještě asi půl hodiny počítali, než se zjistilo, že na plné čáře vyhrála Aneta.

Začínali jsme za světla, končili za úplné tmy. Zatímco se táborníci šli mýt a čistit si zuby, seděli jsme s některými vedoucími v jídelně, povídali si a sledovali vycházející měsíc za stromy. Byl to pohled jak vystřižený z Foglarovek. Fakt paráda.  

pondělí 3. srpna

Ráno jako vždy budil Artur. Rozcvičku vedla Wewerka, ranní ztišení měl Tom Mašek. Opět bylo vedro, jako ostatně celý tábor.

Dopoledne jsme věnovali hře ‘Lov ptáků‘. Těch se v okolí Woodhausu vyskytovalo nesčetně druhů a spoustu z nich traper s kapitánem a Danem lovili. My se je v tomto snažili napodobit.

V lese bylo vymezeno území, na němž leželi kartičky zvířátek z pexesa. Táborníci si ve skupinách určili pořadí, ve kterém startovali. Vylosovala se pak jedna kartička pexesa a všechny jedničky se skupin běželi do lesa a hledali tuto kartičku. Šťastný nálezce zavolal „mám!“ a všichni pádili zpět ke startu. Nálezce, který dané zvíře tímto ulovil, získal pro svou skupinu dva bodíky. Nešťastník, který se z lesa dostal jako poslední, naopak své skupině bodík ubral.

Následovali dvojky ve skupinách, kteří vybíhali do lesa hledat své zvíře. Takhle se skupiny několikrát celé vystřídali. Ostatní, co zrovna neběželi, odpočívali ve stínu u lesa a fandili lovcům, kteří buďto vybíhali nebo se vraceli z lesa.

Když jsem usoudil, že už toho bylo dost, ukončil jsem tuto část hry a vyhlásil hromadný lov. Všichni táborníci se připravili ke startu a na pokyn vyběhli do lesa. V této hře šlo o to, donést za skupinu co největší počet kartiček – zvířátek. Přičemž každý mohl z lesa nést jen jednu kartičku, ne více.

Všichni běhali tam a zpátky do naprostého vyčerpání. Tato běhačka nám vydržela až do oběda. Po něm jsme vycházeli na odpolední výlet. Naším cílem byla rozhledna Vochlice, která je na stejnojmenném vrcholu, nedaleko Lubence.

V místním sklářství bylo třeba vyzvednout klíče. Šel jsem tedy s dobrovolníky, kteří chtěli razítko do svých razítníků, napřed. U přejezdu jsem zastavil přední skupinu a řekl Nudli, aby počkali na zbytek. Nedělalo se to takto poprvé. Vždy se u přejezdu čekalo na zadní voj průvodu, abychom se přes přejezd netahali po skupinkách.

Tentokrát to však kdoví proč Nudle nepochopila a sdělila Máje, že u přejezdu mají všichni počkat na mě. Což byla úplná hloupost. Tak se to jevilo i Máje, ale Nudle prý byla přesvědčivá.

Já s Davidem, Káťou a Naty čekal na náměstí, už koukal i do mapy, jestli Mája nevymyslela nějakou zkratku, díky níž by nás minuli a oni čekali u přejezdu na mě. Nějakou dobu to trvalo, než si to nedorozumění tam vysvětlili a Mája s nimi ztratila trpělivost a rozhodla, aby se šlo dál. Na náměstí jsme se nakonec sešli.

Paní ve sklářství je příjemná a ochotná. Nejprve mi chtěla prodat rodinné vstupné na rozhlednu, neboť táborníky považovala za mé děti, ale když se dozvěděla, že tu jsme s táborem, prohlásila, že na táborech vydělávat nebude a měli jsme to zdarma.

Rozhledna a i kostel sv. Jiljí, od kterého jsem dostal také klíče, fungují jen zásluhou této paní a jejích přátel, kteří se rozhodli založit si občanské sdružení a hlavně pracovat na opravě těchto památek. Jak na kostele, tak i na rozhledně bylo vidět, kolik práce tu už udělali.

Když viděl Artur rozhlednu, prohlásil: „Takový práce vynaložený pro takovou blbost!“ Co víc k tomu dodat. Arouš prostě asi nikdy nebude příznivcem těchto staveb J.

Nejprve jsme navštívili kostel, poté se vydali do kopce k rozhledně. U té skupiny začali vařit palačinky, na něž si nesli věci z tábora.

 

„Než přišli k Woodhousu, setmělo se. Ve světnici už vesele praskal oheň.

„Nejdřív vám připravím horkou lázeň,“ sliboval traper. „Mám sice jen škopky, ale teplá voda líp smyje bahno, kterým jste po dobrodružství v bažinách celí zaneřádění.“

Než se voda ohřála, předložil jim Indián teplé placky, podobné lívancům, které velmi obratně obracel na pánvi. Dan i Richard tvrdili, že dosud nejedli nic lepšího. Zapomněli, že právě tak chválili štiku, upečenou na pánvi předešlého dne.

Za půl hodiny už odpočívali Dan s Richardem na lůžkách a pili horký čaj, který jim traper uvařil.“

 

Ivě nebylo ten den dobře, zůstávala proto v táboře. Zatímco my se plahočili v horku, ona v táboře dvakrát zvracela. Pravděpodobně na ní přišlo to, co na mě v pátek před táborem. Dan se Soňou navštívili rozhlednu a následně se vraceli do tábora. Měli za úkol ještě zajet pro vodu a do obchodu pro špekáčky. Místní obchod jsme využívali jako ledničku po celý týden a Dan tam jezdil i čtyřikrát denně.

Protože u rozhledny chyběli kuchařky, nebyl tu ani nikdo, kdo by chtěl palačinky hodnotit. Tudíž tato hra byla spíše o tom, abychom si připravili svačinu. Když se nám podařilo dovařit a uklidit po sobě, šli jsme zpět do Lubence.

Protože vaření zaměstnávalo jen pár jedinců ze skupiny, většina se začala bavit tím, že po sobě házeli všudypřítomné bodlákové kuličky. A nemohli s tím přestat, ačkoliv už jsem za to začal rozdávat dřepy.

Nejvíce tuto bitvu odnesl Pribináček. Začalo ho totiž po dvou dnech bolet oko, a protože si s tím už nevěděla rady ani naše zdravotnice, odvezli ho s Danem k očnímu. Ten mu po dlouhém zkoumání a hledání našel v oku trn (osten) z bodlákové kuličky. Kdybych to na té rozhledně neříkal, chtělo se mi říct a taky jsem to táborníkům pěkně od plic pověděl.

Nu ale zatím nikdo netušil, na jakou nepříjemnost si tady Fanda zadělal, tak jsme zvesela přišli k rybníku a oddali se zaslouženému koupání.

V táboře jsem pak našel nemocnou Ivu spící ve stanu. Na mě bylo připravit ohniště a rožnout táborák. K večeři byly již zmíněné špekáčky. U ohně se také četli přáníčka, které skupiny během dne měli od Máji za úkol udělat. Žlutí pak četli pohádku, což byl zase úkol pro ně.

Už na rozhledně jsem si všiml, že si Jirka něco pořád píše. Myslel jsem si, že to je deník a tak měl můj obdiv. Až večer se ukázalo, že šlo o tu pohádku. Já nevěděl, že žlutí nevytváří přáníčko, ale měli vymyslet pohádku.

Mě se velmi ulevilo, když jsem ze stanu zaslechl Ivy smích, který občas byl slyšet až k ohni. To když Artur četl přáníčka skupin a Jirka pak pohádku.

Během dne se samozřejmě skloňovala neustále noční hra. Bude, nebude? Každý za mnou chodil a ptal se. Já odpovídal jako vždy, totiž že vůbec netuším. Samozřejmě mi to nikdo nevěřil a tábor byl opět rozdělen na ty, kdo ji chtěli a na ty, kdo ne.

Že ji dáme, se rozhodlo až u táboráku. Když jsem ji ohlásil, samozřejmě se zdvihly dvě vlny pocitů – nadšení a zklamání. Ani tady se prostě člověk nedokáže zavděčit.

Hrát jsme ji šli na louku, která byla ohraničená lesy a dole cestou, nedaleko tábora. Já šel oblečen samozřejmě ve Vinetouvském obleku.

Pravidla byla poměrně jednoduchá. Hráli vždy dvě družstva společně. Jedni byli lovci, druzí představovali lovenou zvěř. Zvířata si připnula na hruď cedulku s šestimístným číslem a na daný signál měli přeběhnout louku. Buď k Máje, nebo ke mně. Podle toho, kde se zrovna nacházeli. A lovci měli za úkol je ulovit – tím, že si opíše z hrudi dané číslo.

Zní to jednoduše, nicméně to tak jednoduché nebylo. A pochopila to i skupina, která byla poprvé lovená. Ačkoliv to měli zakázané, různě se snažili číslo skrývat.

Pamatuji si Majdu, jak se po hře omlouvala Arturovi, že cedulku neměla úplně viditelně: „Já si prostě nedokázala představit, že to může být tak těžké, přečíst to číslo.“

Samozřejmě se to během hry neobešlo bez protestů a vyříkávajících diskuzí, ale jako celek myslím, že se to líbilo.

úterý 4. srpna

Dopoledne, po rozcvičce, snídani a ranním ztišení jsme šli střílet ze vzduchovky.

 

„Každý statečný i sebemírumilovnější muž miluje zbraně. Na mladé lidi působí puška přímo přitažlivě. Proto i zde ležely v okamžiku na stole čtyři pušky: dvě brokovnice a dvě Mauserovy opakovačky. Byly to krásné a dokonalé zbraně. Střelba z nich bude rozkoší.

Mr Grasshoper chválil svou remingronku-trojačku, protože ze dvou hlavní mohl střílet broky a ze třetí kulky.

V deset hodin se mladí lidé vydali poprvé na lov. Mr Grasshopper je vedl k západu, aby jim ukázal „své“ království. Když došli k močálům, řekl jim traper, že zde mohou střílet podle libosti, ale přísně je varoval, aby se neodvažovali do zelené trávy! „Sbírání kořisti obstarám sám. A nepospíchejte! Za jednoho ptáka, který uletí, zdvihnete deset jiných.“

Za půl hodiny houkaly a třeskaly rány z pušek jako při polním cvičení. Traper nesliboval nadarmo. Kachny se zdvihaly v houfech, jen poťouchlé sluky se nikdy nevznesly vysoko, ale klikatým letem prchaly nad rákosinami.

Když se lovci unavili a sešli se ve stínu osik a vrbového křoví k odpočinku, traper hodnotil kořist: „Vida, šest kachen, ale jen dvě téhož druhu, a tři pěkné sluky; to nám stačí na několik dní.“ Potom, obraceje se k mladým střelcům, trochu je pochválil a trochu pokáral. „Nestříleli jste zrovna špatně, ačkoli jste zbytečně proplýtvali dost prachu a broků. Moudrý střelec střílí jen tenkrát na zvěř, může-li ji také dosáhnout. Nemyslíte, že je škoda těch zastřelených kachen a sluk, které spadly do močálu?

Když se lovci vraceli zpět k Woodhousu, poprosil Dan trapera: „Mr Grassi, ani jsme vás neviděli střílet, ukažte nám prosím svou dovednost.“

Právě přicházeli k bažině, nad níž kroužili dvě kachny. Traper je chvilku pozoroval, a když kachny minuly okraj bažiny, strhl pušku z ramene, a jako by jen dvakrát tleskl, vypálil dvě rány. Oba ptáci se zřítili do stepi. Dan pro ně běžel.

Kapitán ani nemukal. Odstoupil a díval se na dlouhána, jako by ho viděl poprvé. Potom se ale zmohl na výčitku: „Mr Grassi, jak to, že jste nepukl smíchy, když jste nás viděl střílet? Nám by slušel lépe pohrabáč než puška.“

„Nermuťte se, kapitáne, budete taky dobře střílet, není to žádné kouzlo, to chce jen klid a cvik,“ těšil traper kapitána.“

 

Byly čtyři stanoviště, na kterých se skupiny měly postupně vystřídat. První stříleli pod Danovým vedením na krysu. Když ji zasáhli do středu, krysa spadla. U Tomáše se také střílelo ze vzduchovky, tentokrát na klasický terč. Já měl na starosti třetí stanoviště. Měl jsem udělaný luk z laminátové tyčky a po domácku vyrobené šípy. A co dělala čtvrtá skupina? Ta měla za úkol vyzkoušet si vyrobit jeden luk do skupiny.  

Skupiny měli nejprve vždy nějaký čas na zkoušku, po obědě se pak udělalo ještě jedno kolečko, kde už se střílelo na body.

Opět, jako v předešlých dnech, a i v těch následujících, nás celý den sužovalo neuvěřitelné horko. Každý den jsme tak trávili u vody. Díky Pane Bože, že jsme měli blízko rybník. Jinak bychom tady fakt asi pošli.

Dnes, předtím, než jsme šli do vody, dali jsme si v Lubenci rozchod. Všichni ho stejně trávili u studené limonády nebo se zmrzlinou v ruce. Koupání samozřejmě nemnělo žádnou chybu. Z lehátkem jsem měl již své zkušenosti popsané výše. Proto jsem se dnes ani nepokoušel na něj dostat. Lehl jsem si na lehátko tedy jen zády a nohy nechal chladit ve vodě. Ale to se zase nelíbilo starším klukům (Méďa, Kuba, apod.), kteří na mě začali dorážet. Vzdal jsem to, lehátko nemnělo pro mě cenu.

Večer u ohně bylo živo, neboť kromě Jirkovo slova, měli pro nás skupiny připravené scénky. Tomovo skupina měla nacvičenou nějakou vlastní písníčku o zvířátkách. Legendární však bylo zpracování Arturova týmu. Ti ve zdařilou hru převedli vtip, kdy v lese mezi zvířátky zavládne strach, poté co se zjistí, že medvěd si vypracoval seznam zvířat, které chce zabít a sníst. Jeden po druhém pak všichni chodili za medvědem a ptali se ho, zda je na tom seznamu. Méďa jim vždy řekl, že jo a symbolicky je zabil. Korunu všemu nasadila Melisska, která když se na ní blížila řada, aby šla k Méďovi, vstala, nahlas prohlásila: „Maminko, já k medvědovi nejdu! Já už umřu tady!“ a skácela se na zem.

Poslední ze zvířátek šel k medvědovi zajíc Artur a zeptal se, zda je na seznamu.

Medvěd: „Ano.“

Zajíc: „A mohl bys mě z toho seznamu škrtnout?

Medvěd: „Moh.“

A to byl konec přátelé. Tekli nám slzy, jak jsme se smáli. Prostě pecka.

středa 5. srpna

Středa je naším výletním dnem. A ani letos to nebylo jinak. Rozcvička, snídaně, ranní ztišení a jdeme na to. Ztišení dnes měla Wewerka a pro každého měla připravený vytištěný biblický verš na památku.

Výlet do Chýše probíhal za ohromného vedra. Bylo to velmi náročné. V Chýši jsme nastoupili prohlídku (tuším, že jsme byli rozděleni do dvou skupin). Zajímavostí bylo, že cenu za prohlídku nám určoval a vstupenky prodával sám majitel zámku, který tu udělal kus poctivé práce. Protože stav, ve kterém se mu zámek vrátil z komunistických rukou, byl hrozný a s dneškem neporovnatelný.

Kdo nebyl v zámku, sháněl studené občerstvení – buďto ve vsi nebo v zámeckém pivovaru. Cesta zpátky byla jen o myšlenkách na koupání v cíli. Trochu adrenalinu tomu dodala Mája, která se nechala přemluvit, aby našla zkratku. Zafungovalo to bezvadně – ztratili jsme se takovým způsobem, že jsme dlouho netušili, kde vůbec jsme. Chodili jsme z kopce do kopce, slézali a vylézali jsme jednu stráň za druhou a nemohli jsme najít nejenom nějaký cíl, ale i jakoukoli cestu. Moc pěkné to bylo.

Nakonec jsme se však dočkali – našli jsme tábořiště, převlékli se a šupajdá k rybníku.

Večer už nás čekali jen chvály a Jirkovo slovo.

čtvrtek 6. srpna

První hru, kterou jsme hráli, byla „vyschlá studna“. Hráli jsme ji v lese, neboť tam byl alespoň trochu stín. Úkolem skupiny bylo přenést co nejvíce vody z nádoby na startu do nádoby v cíli. Vodu nosili štafetovým způsobem a k přenosu používali různých prostředků (lžíci, víčko od ešusu, naběračku, igelitový sáček, dlaně a houbičku na nádobí). Každý ze skupiny běžel jednou s každým z prostředků. Vyhrála skupina, která přenesla co nejvíce vody za co nejkratší čas. 

Chvíli mi pak trvalo, než jsem vyhodnotil, kdo kolik nanosil. Táborníci si tak v táboře pod vedením Ivy a Máji dodělávali trička – nabatikované je již měli, nyní na ně ještě kreslili pomocí foukacích fixů.

Po obědě jsme šli na Liščí skály – přírodní útvar, z kterého je krásně vidět do kraje. Právě do tohoto malebného prostředí Mája zasadila další naší hru. Skupiny zde od zdravotnic dostali lísteček s poraněním, které se jednomu z nich odehrálo. Na skupině bylo poranění ošetřit, zajistit pomoc a dopravu raněného.

 

„Jakmile traper dospěl k údolí, rozběhl se k balvanům, aby vyprostil Danovo tělo z hloží a trní. Dan se tam skutálel ze stráně, když pod ním povolila půda. Pád ho zachránil od nevyhnutelného souboje s medvědem, který na něj útočil.

Jinochův obličej byl bledý a na levé tváři zakrvácený. Traper zdvihl bezvládné tělo a uložil je na zvadlou a usýchající trávu. Pak přivlekl a položil hlavu na Danova prsa.

„Žije, dosud žije!“ vydechl s ulehčením, ale nevstal, nýbrž opatrně přejížděl dlaněmi nejdříve po Danových končetinách a potom po těle a zkoumal, neutrpěl-li chlapec nějakou zlomeninu. Ale naštěstí až na dlouhou ránu na temeni hlavy a na čele jiné zranění nenašel. Taky krev mu ještě prýštila z rány a to bylo dobré znamení, že Dan dosud žije. Traper se trochu uklidnil. Byl rád, že Dan není mrtev, a doufal, že snad ani neutrpěl nějaké vážnější zranění.

„Vodu, jen několik doušků vody!“ zavolal traper, jako by mu mohl někdo podat, co žádal. Rozhlédl se kolem, ale když kolem sebe viděl jen vyprahlé hory a suché údolí, zdvihl Dana a pospíchal s ním k potoku, který spolu před hodinou či dvěma překročili.

Nesl ho tak hodný kus cesty, když zaslechl šepot: „Pít!“ a ucítil hnutí na rameni.

„Ještě dvě stě, ještě sto kroků, Dane! Už slyším zurčení vody,“ těšil raněného jinocha, „jen zase neomdlete!“ Bylo to však pět set kroků, ba snad šest set, a statný traper již vrávoral, ale potok byl tady a zpíval nejlíbeznější píseň, kterou kdy lovec slyšel.

Traper nabral do klobouku vodu, zahnul střechu klobouku do tvaru žlábku a opatrně nahýbal tuto zvláštní nádobu tak, aby Dan mohl pít. Potom omyl jinochovi obličej a pečlivě mu vymýval ránu na hlavě a na čele. Ve svém batohu našel Mr Grass balíček plátna a v něm i gázu, páchnoucí po jodoformu.

„V téhle severní šířce se lékařům nedaří dobře,“ dodával žertem na vysvětlenou, „měli by tu pacienty tuze rozházené, proto musí každý opatrný lovec nosit s sebou vlastní lékárničku.“ Za řeči pečlivě osušil ránu, potom na ni přiložil vatu v gáze a plátěným pruhem ji přitáhl Danovi pod bradu.

„Není to sice moc krásné, Dane. Vypadáte, jako byste zrovna vyšel od zubaře,“ posuzoval traper své dílo, „ale zatím je to dobré. Škoda, že nemáme trochu alkoholu, ale kdybyste chtěl ještě vodu, té máme dost.“

 

Po návratu do tábora jsme šupajdili k vodě. Bylo to zase strašně příjemné, svlažit propocené tělo.

Dále jsme měli na programu Davidovo párty. Já chtěl využít toho, že můžu chodit ve Vinnetouském a tak jsem se převlékl. Poprvé jsem se taky uprostřed tábora holil. Dan si mě přišel vyfotit, neboť tato událost se prý nemusí zase dlouho opakovat. A asi má pravdu. Na většinu táborů jezdím zarostlý jako Rumcajs. Ale indián prostě nemůže mít vousy. Tak to je.

Davidovo párty opět byla noblesní. Letos měla punc výjimečnosti, neboť Mašák se sebral a odjel do vesnice k Vietnamcovi koupit rychlé špunty. Každý tak dostal skleničku bublinek.

Po párty jsem vyhlásil ještě jednu hru – jak obarvit rybu na černo.

 

„Ještě po večeři se mluvilo o přípravách na Štědrý den. Ale všichni rázem zmlkli, když Richard, vrchní domácí kuchař, prohlásil, že na štědrovečerní hostinu musí mít v kuchyni ryby. Chtěl je připravit dvojím způsobem: pečené a načerno!

Chytit rybu se uvolil Strongbow, ačkoliv to v nynější době nebude snadný úkol, ani pro zkušeného indiána. Bude-li ryba, pak už stačí jen rozřešit, jak ji připravit na černo. Dan do kuchyně nikdy nepřišel a o vaření dohromady nic nevěděl, byl tedy na poradě zbytečný. Jen Mr Grass a Richard věděli, že výroba černé omáčky na uvařenou rybu patří mezi záhady a že je vrcholem kuchařského umění. Omáčka musí být nasládlá, nakyslá, vonná a černá. Nesmí být řídká jako polévka, ale taky ne hustá jako kaše. Cukr a ocet jí dodají chuti, odvar zeleniny vůni – ale ta barva, ta barva! Jak ji udělat černou?

Traper se pamatoval, že jeho maminka vždycky slila krev z ryby do hrnečku a říkala, že ji potřebuje na černou omáčku. Ale přece pochyboval, že by ta troška rybí krve dodala černé omáčce zbarvení.

Richard marně dumal o tom, z čeho je omáčka černá, ale když Dan řekl, že si vzpomíná ještě na hrozinky a na mandle, vykřikl vrchní kuchař vítězně: „Perník!“ a tleskal, jako kdyby objevil něco znamenitého.“

 

Stejně jako protagonisté v knize, měli si skupiny lámat hlavu, jak obarvit rybu na černo. V knize to bylo při vaření. My to měli o poznání jednodušší. Každá ze skupin dostala z prostěradla vystřiženou středně velikou rybu a tuto látku měli přírodními materiály obarvit na černo. Myslím, že většina na to šla přes popel z ohniště. Samozřejmě, že černá nebyla jen ryba, ale většinou i samotní táborníci.  

K ohni jsme jim vymysleli ještě jeden program – každá ze skupin měla vytvořit dvě masky Þ indiána a indiánku. K dispozici měli sadu barev na obličej a pak cokoliv, co našli. Výsledky byly nápadité a rozmanité. Dost legrace jsme při tom zažili a rozhodování o pořadí nebylo nic lehkého.

U ohně měl Jirka samozřejmě také slovíčko. Po něm táborníci šli spát a vedoucí se zdrželi ke krátké poradě. Trochu už se hodnotil tábor, hodně se vzpomínalo a dost jsme se nasmáli. Hlavním tématem však bylo, zda dáme ještě noční hru. Jako vždy to mělo své odpůrce i své podporovatele. Já se většinou bráním, hrát noční hru páteční (tedy poslední táborovou) noc. Nicméně tady mi to nepřišlo jako úplně špatný nápad. Tudíž jsme se domluvili, že noční hra se uskuteční až zítra, kdy ji nikdo nebude čekat. S tímto rozhodnutím jsme šli spát.

pátek 7. srpna

Poslední den tábora a my pořád neodehráli hru ’Sněžnice‘. To jsme museli napravit. Už proto, že jsem trávil doma čas jejich výrobou. Nařezal jsem prkna, udělal do nich díry a provlékl jimi provázky. Těmi si děcka připevnili prkýnka k botám a překonávali v nich danou vzdálenost. Vždycky soutěžili mezi sebou.

 

„Strongbow denně vycházel z domu, a když shledal, že sníh dostatečně slehl, vyšel s traperem k řece. Oba byli ověšeni pastmi a v batozích nesli návnadu, pro každý druh zvěře jinou. Dan i Richard chtěli jít s nimi, ale traper to nedovolil a doporučil jim, aby se cvičili v chůzi na sněžnicích.

       „Není to tak snadné, jak si možná myslíte. Nezkušenému chodci sněžnice působí obtíže. Naráží při chůzi rámem na rám, boří se a ryje ve sněhu, a přece bez sněžnic byste nikam nedošli.“

       Mladí muži se brzy přesvědčili, že chůze na sněžnicích je přinejmenším právě tak obtížná jako lyžování a že je k tomu třeba cviku, aby se mohli pohybovat bezpečně a lehce jako traper a indián.

       Cvičili horlivě, až se zpotili, ačkoli vzduch byl velmi studený.“

           

Hru jsme hráli kvůli počasí opět v lese. A hned po jejím skončení jsem vyhlásil další. Každá ze skupin dostala z kuchyně hrneček a měli za úkol donést nám ho plný bobulí. Úmyslně jsem nespecifikoval jakých, tudíž každá ze skupin k tomu přistoupila jinak.

 

  „Traper nabízel svou dýmku kolem, ale když viděl, že si taky kapitán cpe svou novou dýmku, usmál se a zdvihl tu svou hliněnou jako na pozdrav.

„Příchodem indiána Strongbowa,“ řekl traper, když se usadil proti indiánovi, „se naše dnešní plány změnily. Vidíte tu větvičku, kterou s sebou přinesl? To mě bratr upozornil, že je nejvyšší čas, abychom sebrali ovoce divokého rybízu. Ochutnejte jej! Jeho bobule jsou velmi chutné a v zimě, kdy není dost čerstvé zeleniny, velmi užitečné. Keře rostou bohužel daleko, a protože ovoce už opadává, je nejvyšší čas jít je sbírat.“

„Pojďme, jsem připraven,“ zvolal Dan“

 

Po obědě nadešlo konečné rozuzlení. Skupiny dostaly mapu a jejich úkolem bylo najít ztraceného otce. Toho jsem představoval já. Mája mi taky dala mapu a prohlásila – tady buď, zde by tě měli najít.

já: „Je otázka, jestli to místo najdu já.“

Očividně jsem ho nenašel. Nicméně všichni, kdo šli podle Májino mapy, mě našli. Jen Tomova skupina si pomohla mapou v mobilu, která je přivedla na opravdový vrchol, kde já nebyl. Nakonec mě našli díky řvaní, na které jsem odpovídal. Cestou zpátky skupina, s kterou šel Jirka Tomeš, zabloudila. Asi úplně stejně jako já, neboť i mě trval návrat do tábora poněkud déle.

Nejvíce naštvaný byl Artur. Logicky proto, že o umístění v táborové hře rozhodovala poslední výprava do terénu a jeho zelení to nezvládli podle jeho představ. Nemněli dostatek vody, nebyli naladění podávat výkony v horku, měli s sebou malou Melissku, nebyli si jisti, kde jsou – prostě těch důvodů proč se otočili, aniž by mě našli, bylo spousta. A tím veškeré celotáborové snažení šlo do kytek – proto zase na konci rozčarování místo radosti.

Náladu všem zvedlo až koupání. To bylo zasloužené a dlouhé. Užívali jsme si o to více, že bylo naše poslední. V táboře pak následovala hostina. Hostina, na které jsme měli daleko nejvíce hostů. Přijeli Kučerovi a Jalovcovi. Libora přítomnost na hostině oslovila natolik, že se rozhodl jet na další tábor jako vedoucí.

Mě se hostina líbila hlavně proto, že jsem opět mohl chodit ve Vinnetouvském obleku. Kdy se mi to zase podaří? Tak jsem si to užíval.

A když už si všichni mysleli, že to mají za sebou a mohou si jít nerušeně lehnout, vyhlásili jsme noční hru. Hrála se na louce nedaleko tábora a byla na způsob Sněhurky a sedmi trpaslíků. Tuto noční hru jsme hráli na třetím táboře – Expedice Jižní pól. Úkolem bylo najít a přemluvit všech sedm trpaslíků, aby se ti podepsali. Až když jsi je měl všechny, mohla se ti podepsat také Sněhurka. Tenkrát jsem si hru užil a s táborníky jsme se hodně nasmáli. Že však nejde opakovat jednou již zahrané, se mi opět potvrdilo. Podobná hra, podobné prostředí, ale prostě to nebylo ono. Nešlo mi vymýšlet hlášky, které by rozesmávaly okolí – buď já byl tak trapnej nebo děcka na to nemněly náladu. Moc mě to prostě nebavilo a tak získat letos můj podpis nebylo nic těžkého.

Jo a nehráli jsme na Sněhurku a trpaslíky, ale vrátili jsme se ke scénce o medvědovi a zvířátkách. Úkolem bylo získat podpisy zvířátek v lese, kteří tímto protestovali proti medvědovi, který jim zbořil při vykonávání potřeby kadibudku, a oni po něm chtěli, aby jim postavil novou.

Čas na hru uplynul, Mája pískla konec a určila místo, kde jsme se měli všichni sejít a společně jít do tábora, kde byl na programu už jen spánek. Nebylo vedoucího, který by si v tuto chvíli nemyslel, že to pro nás dnes skončilo. A ejhle. Zrovna jsme se potkávali na místě, kde měli vosy v zemi hnízdo. Někdo tam šlápnul, tím se vosy rozdráždily a štípaly.

Utíkali jsme tam odtud, nicméně bodání neustávalo. Každý druhý měl pocit, že má vosu pod tričkem, mnozí ji snad cítili i v trenkách. Prostě se nás zmocnila hysterie. Já chodil stan od stanu a prohlížel s jednotlivýma táborníkama jejich věci, aby se ujistili, že tam nejsou vosy.

Pamatuji si hysterického Fandu, jak pořád hledal vosu ve stanu pod postelí. A takových tam bylo. Na zdravotnice stáli táborníci frontu a docela dost dlouho to trvalo, než se situace uklidnila a my je pozavírali do stanů ke spánku. Hustá zkušenost.

Spát šli pomalu i vedoucí. Já se odebral dodělat si papíry a pak ještě obešel jednou stany a poslouchal, zda mi táborníci oddychují nebo se dusí po včelích žihadlech. Vypadalo to však v klidu a noc proběhla v pohodě.

sobota 8. srpna

Ráno za mnou přišel Beny, že včera při noční hře ztratil peněženku a zda by se po ní nemohl jít podívat. Domluvil jsem mu, že je blbost, aby tam šel sám. Šli jsme tam všichni. Samozřejmě jsme si dali setsakramentsky dobrý pozor na vosy. Udělali jsme rojnici a vyrazili jsme ji hledat. Netrvalo dlouho a Máťa ji zvedal z trávy. Tolik dnešní rozcvička.

Šupajdá zpět do tábora, snídaně, ranní ztišení, balení, úklid, společné focení a odchod na vlak. Měli jsme za sebou tábor, který se vyznačoval neuvěřitelným horkem, všudypřítomným prachem na tábořišti a každodenním koupáním se v rybníce. Tábor, na který jsem si ještě jednou nechal ušít Vinnetouvský oblek a jehož nošení jsem si užil. Prostě mě se to líbilo.

A ještě něčím se tento tábor stal významným. Pro mě z neznámých důvodů jsem se dlouhá léta nemněl k tomu, abych napsal cancák z této akce. Neznám důvod – ještě se mi to nikdy nestalo. Nicméně tento zápis jsem dopisoval po dvou a půl letech. Ano už další dva cancáky z nadcházejících táborů jsou hotové, když končím tento zápis. Tak ať už se to neopakuje, neboť pak zápisy ztrácejí na délce a autentičnosti.