rok 2016 "Bratrstvo"

My jsme to vyděděné bratrstvo s kterým nikdo nechtěl být.

Přesto důstojně a s odvahou, chcem čestně soupeřit.

V boji když se utkáme, nechcem jen vítězit,

Když nepřítele poznáme, rozhodne okamžik.

 

Každý z nás má hodnotu, kterou nám Bůh dal

Společně teď můžeme plout cestou pořád dál

Šifrované zprávy jsou teď naším posláním

My plujeme tam, kam naše loď se naklání

 

Ref.     Uzle, meče, zima, hlad, síla našich zbraní

            Ráhna, kotvy plachty, snad, doplují k rozednění

            Bouře, vítr ani vlny, cíle nám nezmění

            Moudrost, víra, přátelství, nic jiného v tom není

 

Nebezpečné úkoly i lidské trápení

Zabrat pádlem do vody nás vpřed teď pohání

My nechcem zůstat suchou nohou dlouho na zemi

Toužíme pomoct tam, kde lidé nejsou bráněni

 

Jsme vyděděné bratrstvo s kterým nikdo nechtěl být

Přesto jsme tu k záchraně mnoha lidí zajatých

Toužíme rozbít okovy na rukách sepnutých

S hrdostí i pokorou do cílů společných

 

2x Ref.            Uzle, meče, zima, …

                                                                   Když chceme něco měnit – JSME BRATRSTVO

sobota 30. července

Já s předtáborovými pracemi skončil v pátek ve tři ráno, když jsem tiskl jednoduchou upoutávku na „potáborový oheň“ na Krasíkově, kde jsme si chtěli připomenout konání 10let táborů.

V sedm už jsem byl zase na nohou. S Ivou jsem zajel do pekárny pro čerstvé pečivo, pak pokračoval do Ošelína, kam přijel i Dan. Zapráhli jsme přívěs, dobalili věci a vydali se do Stříbra na nádraží.

Jo holenkové, kde jsou ty časy, kdy jsem táborové pomůcky naložil do kufru favoritu, odvezl jsem je do Kokašic, kde je Milan naskládal do Citroenu. Ono v nenávratnu je i doba, kdy jsme na tábor vyjeli poprvé s přívěsem a do přívěsu se vešli erární táborové věci, nakoupené potraviny a velká část báglů dětí ve Stříbře na nádraží.

Letos se mi do přívěsu stěží vešli erární věci a jídlo. Díky Pánu za to, že na tábor jezdí Ramíkovi a dávají k dobru svou dodávku, kam se mohou ve Stříbře dobalit bagáže táborníků. Díky tomu mohou děcka vlakem jet nalehko.

Sraz na stříbrském nádraží byl v devět hodin. Já s Danem jsme přijeli o chvíli později. Byl tak akorát čas na to vyzvednout od rodičů nástupní papíry, naskládat bagáž do dodávky a přesunout se na tábořiště.

Při příjezdu vlaku mě stihl seřvat hned průvodčí, jak to že nejsme objednaná skupina. Co jsem mu měl říci? Že nějakou takovou službu České dráhy poskytují, jsem zjistil, včera v půl desáté večer. Vzhledem k tomu, že skupinu člověk musí objednat tři dny dopředu, měl jsem peška.

Objednal jsem tedy alespoň jízdu domů z tábora. Nu a modlil jsem se, aby měl na táboře někdo v telefonu internet a já se dozvěděl, jestli nám cestu České dráhy schválili.

S Danem jsme do Sádku odjížděli ihned po odjezdu vlaku. A přijeli jsme tam poměrně brzo, o dost dříve, než táborníci vlakem. Nicméně, majitelé tábořiště tam pořád ještě dolaďovali úklid po svém turnusu, tudíž jsme se jim tam moc nepletli. Bylo nám tedy k ničemu, že tam jsme dříve.

Následně bylo třeba rychle vybalit zmrzlé věci (hlavně maso) a dát je do mrazáku. A pak to začalo – klasický táborový shon. Vybalování erárních věcí; hledání pro ně vhodného místa; přivítání táborníků, kteří dorazili z nádraží; odvoz bagáže táborníků přistupujících do vlaku jinde než ve Stříbře z nádraží do tábořiště; rozdělení stanů; úprava jídelny, apod.

V jídelně místní používají školní lavice a židle. Nás bylo mnoho a nikdy bychom se tam s tímto uspořádáním nevešli. To jsem si naštěstí uvědomil již při prohlídce tábora, tak jsem si mohl půjčit v Ošelíně od obce pivní sety, školní nábytek vyházet z jídelny a nahradit ho stoly a lavicemi, díky nimž jsme se tam jakž takž vešli.

Zase po roce jsem byl v tom. Plnou hlavu povinností, co se musí ještě udělat, plný tábor dětí, kteří se mě na něco potřebují zeptat a myslí si, že já znám odpověď.

Podsadových stanů na tábořišti bylo přesně dvacet. Tudíž se do nich vešli akorát všichni táborníci a jedna vedoucí. Ostatní museli spát buďto ve svých stanech nebo pak v pokoji – buňce, táborového přístřešku.

Peťce jsem vysvětloval, jak si představuji vedení zdravotní dokumentace a dělal při tom dalších pět set padesát pět různých věcí. Mája zatím s dětmi hrála seznamovačky.

Já se k nim přidal až ve chvíli, kdy Peťka vedla zdravovědu. Sedl jsem si mezi děti a rozbalil si oběd z domova. Byli čtyři hodiny a já celý den nic nejedl. Ukusoval jsem obalovaný sýr, který nám s Ivou zbyl s pátečního oběda a snažil se zapamatovat něco s prvků první pomoci.

Poté jsem přebral štafetu a jal se vysvětlovat, co nás na táboře čeká a nemine. Hlavně pak co můžeme a co nesmíme. Když jsem sdělil vše nutné, co se rok, co rok opakuje, zaměřil jsem se na téma letošního tábora. Nejprve jsem jim přečetl, co je bratrstvo:

„Sigurd byl hlavní učitel, mající na starosti výcvik bratrstev. Jeho hlas, dlouhá léta školený v udělování příkazů posádce i za řevu bouřlivého Bílého moře, křičel na chlapce:

            „Co si u všech rohatých myslíte, že tohle je? Tady nejsme v obecné škole! Nejsme banda hádavých harantů! Tohle je bratrstvo! Tady se od vás čeká, že se budete učit chovat jako muži a ženy! Jako chlapi a rozumný ženský! Rozumíte?“

 

Psát tady, co bylo k večeři, snad po těch deseti letech ani není nutné. Jasně, že se všici těšili na špagety s omáčkou. Kuchařky letos ve snaze předejít tomu, aby se ze špaget stala neidentifikovatelná těstovinová hmota, nahradili špagety těstovinami (vrtule). Samotnému jídlu to sice sebralo vzhled, ale na chuti to neubralo nic.

Byla krásná noc, plná hvězd. Majitel tábořiště s chraplavým hlasem mi doporučoval, abychom rozdělali oheň, že je k tomu to správné počasí.

My však dnes zůstali v jídelně u stolů. Tady měl Jirka slovo a já seznámil táborníky s příběhem Bratrstva. Pak jsme šli spát.

neděle 31. července

Ráno bylo neveselé, pršelo! A s přestávkami to tak bylo celé dopoledne. Nechtělo se mi dělat v dešti rozcvičku. Opět jsem byl označen za stárnoucího a měknoucího hlavase a na rozcvičku v dešti se šlo.

Tak já vám tady něco řeknu, milé tábornické osazenstvo, když jsem se probíral zápisky z prvních táborů, kvůli oslavám 10ti letům tábora, přišel jsem na to, že na prvním táboře v pátek ráno pršelo – rozcvička se zrušila, nikdo proti tomu neprotestoval a nikdo mě neoznačoval za změkčilého starocha.

Pršelo i po snídani, ale moc nám to nevadilo, neboť Iva potřebovala oloupat brambory. Za dob Ivety loupávali brambory vedoucí (velmi často jsem patřil mezi ně), abychom děti mohli mít 100% ve hře při programu. Iva má teorii, že brambory mají loupat děti a že to má být zábavnou formou, tudíž se to děje vždy po skupinách a na čas.

Jakmile byl jen trochu náznak, že přestává pršet (neříkám, že přestalo), už kluci brali míč a mrskali fotbálek. Snad jsem nezažil tábor, kde by se hrál každou volnou chvíli fotbal. Nevadil jim déšť, nevadili jim louže – prostě mazec.

Když přijel Dáňa, chvíli jsme povídali a prováděli ho po tábořišti. Následně jsme se sešli k táborovému shromáždění. Nepamatuji, že bychom ho někdy měli v neděli dopoledne. Vždy mohla návštěva přijet nám posloužit až odpoledne. Dáňovi se letos hodilo dopoledne, neboť odpoledne měl v Plzni program ve shromáždění.

Po shromku na nás čekal klasický nedělní oběd – bramborová kaše a řízek.

Po obědě a poledním klidu jsme šli hrát hru štípání dveří.

 

„Skandijci podnikali jeden ze svých nájezdů na okolní země. V době nájezdů bylo každé pobřeží, ke kterému se blížila skandijská loď, nepřátelské. Cílem každé skandijcké posádky bylo vylodit se co nejtišeji a nejrychleji na pobřeží země, vniknout do města a tady přemístit co nejvíce zlata a cenných předmětů na loď.

       Nyní to bylo město Santa Sebilla. Malé město, které si však v průběhu let získalo záviděníhodnou proslulost díky prvotřídním šperkům, které se tam navrhovaly i vyráběly. Jak šel čas, přitahovalo město další a další zlatníky a umělce, až se stala střediskem uměleckého návrhářství a mistrné výroby v oboru zlata a drahých kamenů.

       Eraka, tak jako většinu Skandijců, málo zajímaly umné vzory a mistrovská práce. Hodně ho však zajímalo zlato a věděl, že v Santa Sebille je ho nezvykle velké množství, mnohem větší, než bylo na tak malé městečko obvyklé.

       Nechávali ho tedy chladným míchanice domů a obchůdků v propletených ulicích, vůbec si jich nevšímal. Hledal hlavní sklad, velkou budovu na okraji města, kde se skladovalo zlato a drahokamy.

       A pak budovu spatřil. Byla větší než ostatní stavby a měla bytelné, mosazí kované dřevěné dveře. Jakmile Skandijci skladu dosáhli, nemohl od Eraka přijít jiný rozkaz než: „Otevřete ty dveře!“

       Mikel a Thorn vykročili. Mikkelovou základní zbraní byl meč, takže si od jednoho z ostatních mořských vlků půjčil sekeru a společně s Thornem zaútočili na těžké dveře. Byli Erakovými nejspolehlivějšími bojovníky a velitel pochvalně pokyvoval hlavou nad úsporností jejich úsilí, s jakou štípali dveře a umísťovali střídavě údery seker přesně tam, kde to bylo nejvhodnější, takže každá další rána prohlubovala škodu způsobenou tou předchozí.

       Nemohlo to dopadnout jinak – dveře se rozpadly na dvě roztříštěné poloviny a Erak velel: „Poberte zlato!“

 

V této hře jsme napodobovali Thorna a Mikela. Naším úkolem bylo přesekat čtyři prkna zbité k sobě. Šlo mi o to, aby sekerkou prkno přepůlili na půl – a to i v případě, že prkno odpadlo a nevydrželo být spojené s ostatními. Z toho si udělali výhodu modří. Prkno nejprve ranou či ranami vylomili, následně nasekli a několika ranami pak dolomili.

K sekerce skupina vždy vysílala jen jednoho člena – ten poté, co vzal sekeru do ruky, měl jedno seknutí. Pak musel sekeru pustit a běžet zpátky předat štafetu svému druhovi.

První tedy byli modří. Další v pořadí měla být Arturova družina, jenomže poslední prkno ne a ne doseknout. Předběhli ho Liborovo zelení a Tomovo červení k tomu neměli daleko.

Stal se z toho nakonec docela napínavý konec. Když jsme hru končili, začínalo opět pršet. Na programu jsme měli batikování – pod střechou v jídelně, tudíž nám další sprška nevadila.

Když se batika blížila ke konci, začal jsem připravovat další hru – „Lovení ryb.“

 

„Po několika dnech přišel Edvin za Halem s žádostí.

       „Sušených potravin a zásob máme spoustu,“ řekl. „Hodilo by se nám ale i čerstvé maso a ryby.“

       Zátoka se hemžila rybami a Stig se Stefanem byli oba nadšení rybáři. Vzali si na starost pravidelné zásobování cejny a platýzi.“

 

Lovení ryb jsme napodobili následovně: Do kruhu šel vždy jeden ze skupiny, kterému se zavázali oči. Následně Mája v kruhu rozházela kuželky – ryby. Teď bylo na zbylých členech družstva, aby svého rybáře navigovali a nachytali více ryb, než jejich sokové. Vzhledem k tomu, že soutěžili všechny skupiny najednou a rybáře většinou povzbuzovali všichni ve skupině, dělali jsme hodně rámusu.

Musel jsem se usmát nad taktikou, kterou zvolil Tom. Vždy se rybáře, který už měl zavázané oči, zeptal, kde je levá a pravá. Nejednou se totiž stalo, že si to děcka v zápalu boje pletli. Když rybář šel na druhou stranu, než byla skutečnost, Tomova skupina už s tím počítala a hlásila mu to tedy opačně. Očividně to bylo pro výsledek hry účelnější, než rybářovi vysvětlovat, že si plete strany.

Rybaření pak dopadlo v pořadí: modří první, žlutí a zelení na druhém místě a poslední skončili zelení.

Jakmile hra skončila, nenechal jsem děti vydechnout a hned se šlo na „zkoušku síly“.

 

       „Členové tří bratrstev vyšli z jídelního stanu a zamířili k soutěžnímu poli. Sigurd vyčkal, až se shromáždí, a pak zaujal místo před nimi. „Soutěž družstev v síle je jednoduchá,“ řekl. „Je to přetahování lanem. Jedno družstvo uchopí jeden konec lana. Druhé družstvo uchopí druhý konec. Až zazní povel, každé družstvo se snaží přetáhnout soupeře na laně přes tu bílou čáru. Jakmile se jeden člen některého družstva dostane přes čáru, třeba jen špičkou nohy, zápas končí. Každé družstvo se utká s oběma dalšími a to, které bude mít nejevíc vítězství, vyhraje. Jasné?“

       Skupina mladíků kývala hlavami a několik hlasů zamumlalo, že ano, je to jasné, pane, úplně jasné. Sigurdova tvář zbrunátněla zlostí. „ŘEKL JSEM, JE TO JASNÉ?“ zařval. Tentokrát všech osmadvacet hlasů řízně odpovědělo: „Ano, pane! Jasné, pane!“

       „Tak dobrá,“ zavrčel a zakabonil se na ně. „Z téhle helmice vylosujeme pořadí soupeřů …“

 

Tady nebylo co vymýšlet. Napodobili jsme to téměř doslova. Přetahovali jsme se ve skupinách lanem a bylo to velmi náročné. Ruce z toho boleli snad všechny. Nebylo nikoho, kdo by chtěl prohrát, přesto vždy některá ze skupin musela povolit.

Nejméně tato disciplína šla červeným, těm se nepovedlo ani jednou vyhrát. Následovali od konce červení, zelení a žlutí.

A to bylo z her všechno. Tedy z těch organizovaných. Táborníci, totiž jakmile dostali volno, začali se bavit po svém. Většina kluků vytáhla míč, další skupinka se tvořila kolem volejbalové sítě, jiní házeli softbalovým míčkem a chytali ho do rukavice, ještě jiní propadli lukostřelbě, kterou jsme čas od času večer vytáhli.

Když se setmělo a nebylo na nic z toho už pořádně vidět, svolali jsme se do jídelny, kde jsme realizovali večerní program. Jednak Mája táborníky zasvěcovala do tajů letošní „mapy“. Táborníci se dozvídali, jak utrácet skandijské peníze, které letos představovali slepená víčka z pet-lahví, aby na konci mohli co nejlépe čelit černé lodi plné pirátů.

Nemohli také samozřejmě chybět chvály, a protože jsme ráno měli shromáždění, nyní měla Wewerka večerní ztišení. Pak zbývalo již jen pomodlit se, zahrát ukolébavku a šupky dupky do pelíšků.

Samozřejmě, že každý večer jsem čelil otázkám, zda bude noční hra. Dnešní večer jsem s klidem v srdci mohl říkat, že se noční hra nekoná.

Hlídky drželi: Terka se Stázkou, Klárka s Anet, David s Michalem.

pondělí 1. srpna

Kuchařky dostali za úkol mít oběd velmi brzo! Přípravu na něj zahájili už předešlý večer, kdy si nakrájeli vše potřebné a ráno se nemuseli zdržovat. K snídani dali kornflejky, tudíž to měli také bez práce a mohli se pustit hned ráno do vaření guláše s těstovinami.

My zatím mohli stihnout rozcvičku, snídani a ranní ztišení. Před jedenáctou jsme mohli jíst a chvilinku po této hodině už jsme byli na cestě na „menší“ výlet. Sice jsme při něm našlapali 20 km, ale zase ve středu nás čekal výlet do Žatce jen vlakem (tam i zpátky), tudíž se to dalo dnes zvládnout.

I počasí nám přálo. Nepršelo, svítilo sluníčko, ale přitom nebyl nijak extrémní pařák. Naším cílem byla zřícenina hradu Pravda.

Cestou jsem chtěl hrát pochodovou hru. Každý dostal dva kolíčky a měl za úkol je udat. Pověsit je na někoho z ostatních táborníků, hodit mu je v nestřežené chvíli do batohu, apod.

Po příchodu do tábora jsme měli spočítat, kdo u sebe má kolik kolíčků – byly za trestné body. Čím méně měla skupina kolíčků, tím na tom byla lépe. Moc se to nepovedlo, neboť spousta děcek kolíčky nacházela v batozích až v průběhu tábora a ještě dodatečně mi je nosili.

Moc nevím, co bych z výletu měl zaznamenat. Utkvělo mi jen několik málo věcí. Trasa výletu se mi moc líbila. Šlo se převážně po polních či lesních cestách. Procházeli jsme kolem chmelnic, což bylo pro nás, kteří s tímto nepřicházíme normálně do kontaktu, zajímavé.

Dále si pamatuju Honzu Hovorku, který celou cestu odešel jen díky tomu, že mu Jirka povídal příběhy z Bible. Podle vyprávění očitých svědků Jirkovi nedovolil změnit téma. Když náhodou se do jejich skupinky namíchal někdo, kdo přišel s jiným námětem k hovoru, Honza zase vše vrátil do správných kolejí.

Mě na tom vadilo, že šli poslední a muselo se na ně dlouho čekat. Abych to dovysvětlil, nešli poslední sami dva. Zachytávali všechny opozdilce na cestě.

Toto povídání jsem přerušil až já na cestě zpátky, kdy jsem se k nim přidal a místo, abych Honzovi vyprávěl z Bible, tak jsem ho a ostatní pomalíky popoháněl.

Zprvu se jim to nelíbilo, hlavně Honza dělal drahoty, ale už ve středu, když jsme společně s Honzou šlapali na nádraží na vlak, liboval si, jak se mu se mnou jde dobře (když už teda musí jít).

Kdo by to byl řekl, že na zříceninu se půjde do kopce. A že tento nebyl nijak malý. Šlo se nahoru serpentýnami. Já k úpatí kopce přicházel mezi posledními a ještě jsem se zdržel, když jsem se zastavil na čůrání.

Abychom se dostali k serpentýnám, které se začali zvedat, bylo nutné nejprve kopec obejít. Anebo se vykašlat na serpentýny a pozvolné stoupání a naprat to nahoru po pěšině přímo. Pár lidí před námi to asi napadlo, páč v kopci již byla vyšlapaná pěšina. Normálně takovéto zkratky odsuzuji, ale dnes jsem v tom viděl dobrý hovadismus. Navíc mě lákala představa, že se nahoru dostanu možná dříve, než první skupina vpředu.

Šel jsem do toho a začal se drápat nahoru, co mi síly stačili. Byl to masakr první třídy. Bylo to tak husté, že se mi z toho začalo chtít na velkou.

Vydrápu se z posledních sil nahoru, nechám se vést pěšinou po hřebenu a už mám řádně stažené půlky. Ale pořád ještě chci být nahoře první. Slyším hlasy, přidám a kromě již popsaných pocitů mě stíhá ještě jeden – zklamání. Z leva přichází pěšina, po které jde pár nadšenců a třem se podaří na mou cestu přijít přede mnou.

Šlo o Tomem Kučerou vedenou skupinu, která šla v popředí našeho průvodu, a v jednu chvíli využili jakési pěšiny, která jim cestu k vrcholu o trochu zkrátila. Předstihli díky tomu těch pár jedinců, které měli před sebou a žel také mě, který vyrážel úplně poslední, zdolal neuvěřitelný masakr a došel do cíle díky těmto snaživcům až čtvrtý.

Ve chvíli, kdy mě předešli, už mě zajímalo jen, kam zalezu na ten záchod. Na pěšině to samozřejmě nešlo a pak nebylo kam, neboť vpravo i vlevo byla zase stráň dolu. Jenomže já už neměl moc času si vybírat, tak jsem to prostě musel podniknout. Šup z kopce dolu, do jakési rokle. Tam jsem vykonal, co bylo potřeba a jal se drápat zase nahoru.

Dá rozum, že když jsem přišel, už u zříceniny bylo nemálo táborníků. Někteří už stihli vylézt nahoru na hradby. Jiní se shlukovali kolem těch, kteří nesli skupině jídlo. Převládal chleba s paštikou, kus salámu k tomu a sušenky. Když jsem se začal zajímat o to, co máme ke snědku my, dali mi kuchařky suchý chleba a kus šišky šunkového salámu, abych si z ní ukrojil, kolik sním. Když jsem se sháněl po něčem, co bych si na chleba namazal, bylo mi sděleno, že pro některé jedince z řad vedoucích nezbylo.

já: „A můžu vědět, kterých vedoucích se to ještě týká?“

Soňa: „Těch, co nemají skupinu.“

Vzhledem k tomu, že Mája zůstávala v táboře, neboť by takovouto porci kilometrů ve svém stavu těhotenství již neušla, týkalo se to jen kuchařek, mě a Dana. Na rozdíl od kuchařek jsme na to nebyli připravení.

Ale co jsem mohl dělat? Stěžovat si – to mi šlo, a pak už vlastně nic. Celé to bylo postavené na skutečnosti: jez co je, nebo nejez! Těžký úděl má hlavas na táboře, alespoň na tom našem.

Ještě chci zmínit, že to bylo moc pěkné místečko, ta zřícenina Pravda! Když jsem tam přišel, litoval jsem, že jsem dopředu nevěděl, jak to tu vypadá. Šli bychom sem s plnou polní, špekáčky bychom si opekli zde a přespali tady. To místo k tomu prostě vybízí. Pešeček, smůlička, nedalo se nic jiného dělat, než se vydat po společné fotce domů do tábora.

Zpátky myslím, že jsme byli rychlejší. Já to povzbuzoval zezadu a tak se šlapalo. Někdo z táborníků (myslím, že to byl Fanda) nahoře na zřícenině loboval za hru při pochodu zpět. A navrhoval, že nikdo nesmí po cestě zpět říci „ano“ a „ne“.

Já tuto hru hrál kdysi na mládeži a těžce jsem tenkrát pohořel. Neumím bez těchto slov mluvit. Používám je neustále a nikdo mi nemusí ani klást záludné otázky, abych je vyslovoval. Proto jsem se té hře bránil a i přesto, že jsem souhlasil, aby se hrála, neboť byl Fanda jak žlutá zimnice a neměl jsem od něj chvíli pokoj, hned jsem mu sdělil, že já ji hrát rozhodně nebudu. Tedy nebudu si počítat, kolikrát jsem zklamal a zmíněná slova jsem pronesl.

Musím však říci, že cesta dolu mě díky této hře dost bavila. Pořád kolem mě byl někdo, kdo mě chtěl napálit, a když ode mne ty slůvka slyšeli, měli radost a utíkali napálit zase někoho dalšího.

Někdo z táborníků se mě zeptal, co budou dělat s těmi trestnými body, které si každý počítá, když se prořekne. Nenapadlo mě nic jiného, než mu odpovědět, že co bod, to dřep. V očích se mu objevilo zděšení a hned se s touto zprávou rozeběhl zpátky do kopce, aby o tom informoval ostatní.

Za mnou s Danem pak přibíhali táborníci, aby se ujistili, že je to pravda. Já jim přitakal a oni běželi zase zpátky do kopce, aby to potvrdili ostatním. Přišlo nám to strašně úsměvné. Šli jsme dolu z kopce a oni se takto dobrovolně vrací a běhají zpět do kopce, aby pak zase mohli jít dolu. Mnozí, po zjištění této novinky si dřepy začali hned dělat, aby jich pak neměli v cíli mnoho.

            Strašně mě pobavila ještě Aneta. Přibíhala (myslím, že společně s Eli) za mnou a volala: „Mílo!!!“

já: „Ano?“

Aneta: „Mílo počkej na nás,“ přibíhají k nám.

já: „Ne, nepočkám.“

Aneta: „My se tě potřebujeme na něco zeptat.“

já schválně říkám: „Ano?“

Aneta chvíli přemýšlí jak se zeptat, abych musel odpovídat ano nebo ne a po chvíli se tedy ptá: „Budeme dneska večer opíkat buřty?“

já: „Jistě.“

Aneta: „Ty jo!“

Fakt nekecám, opravdu se to stalo. Dan je svědek a strašně jsme se tomu nasmáli. Holky se tak moc soustředili, aby otázku položili správně a nachytali mě, že vůbec neregistrovali, že požadované ano a ne říkám v každé větě před otázkou. A když jsem jim odpověděl, že jistě, byli ohromně zklamané.

Při rozhovoru od nás byli kousek, každou mou odpověď slyšeli, ale byli prostě maximálně soustředěné mě nachytat a nepředpokládali, že bych se slůvky mohl takto plýtvat.

Já šel s Danem vpředu a šlapalo nám to. Rychle jsme zadku utekli a pak jsme na ně museli dlouho čekat na odpočívadle. Nejdříve jsme však museli dohnat ty úplně vpředu, abychom je násilím zastavili. Ti by snad šli až do tábora s nezájmem o ostatní. Mají jediné štěstí, že už si nepamatuji, o koho přesně šlo.

Já si čekání krátil sbíráním kamínků, abychom zítra měli munici do praků. Dával jsem je do sáčku a následně do batohu. Díky tomu jsem domu nesl batoh, který vážil několik desítek kilo. Hrozný. 

Dan se Soňou této zastávky využili, nečekali na ostatní a šli dál, a protože šli sami, byli rychlejší. Obhajovali to tím, že připraví zatím vše potřebné k večeři – oheň a špekáčky. To, že budou v táboře dříve a stihnou se v klidu vysprchovat, už bylo podružné. Nicméně jsem jim tuto výsadu rád dopřál.

Dbal jsem na to, aby ti nejpomalejší vycházeli vpředu a tudíž jsme zase šli rychleji k táboru. V tábořišti jsem na nic nečekal, běžel do stanu pro věci na mytí a upaloval do umývárny, než se tam začne tvořit fronta. Chvíli za mnou tam dorazili Artur a Máťa.

Jak už tu bylo několikrát zmíněno, k večeři byly špekáčky. U ohně proběhly také chvály a Jirka tu měl slovo. Pak se šlo spát. Tedy děcka šli spát. Mnozí vedoucí se nějak potkali u kuchyně a poměrně dlouho se povídalo.

To byla výsada letošního tábora. V týmu vedoucích jsme si bezvadně sedli a byli spolu rádi. Nemuseli jsme organizovat žádné porady nebo večerní setkání. Kdo měl chuť, prostě zůstal sedět a povídalo se o všem možném.

Málokterý tábor se tohle podaří. Letos to bylo a já jsem za to nesmírně vděčný a moc jsem si to užíval.

úterý 2. srpna

Na pondělní výlet na Pravdu jsme měli krásné slunečné počasí. To už neplatilo zase o úterku. Opět bylo zataženo, dost možná, že byla sem tam nějaká přeháňka.

Po rozcvičce a ranním ztišení byl zbytek dopoledne do oběda střelecký. Čekala nás štafeta ve střelbě.

 

„Gort si prohlížel nastoupenou jednotku Volavek i pestrou sbírku zbraní, které si přinesli. „My vám samozřejmě přidělíme zbraně pro výcvikové účely,“ sdělil jim. „Ale nejdřív se podíváme, co už máte.“

       Procházel podél řady, pozorně obhlížel zbraně a zastavil se, když spatřil Jesperův luk. Natáhl ruku a Jesper mu ho podal. Gort několikrát luk prohnul a pak zabručel. „Na lov drobné zvěře dobrý,“ řekl. „K boji se moc nehodí. Nemá potřebnou sílu.“

 

Táborníci vyráželi po jednom na trasu, kde postupně stříleli šipkami na terč, prakem na plechovky, lukem a vzduchovkami. Podle toho, jak byli při střelbě úspěšní, dostávali body. Ty se pak skupině sečetli a pořadí po střelecké štafetě bylo následující: žlutí, červení, zelení a modří.

Kvůli přeháňce jsme začínali později, a abychom mohli pustit i poslední skupinu na hru, rozhodlo se, že se obědvat bude po skupinách, tak jak budou táborníci přicházet. Ostatně týkalo se to několika málo jedinců, kteří k obědu přišli dýl.

Po obědě táborníci vytáhli softball, vytvořili si mety a snad poprvé od doby co ho máme a na tábory vozíme, se ho pokoušeli nějak organizovaně hrát. Byl bych blázen, kdybych jim to kazil tím, že je budu svolávat na nějakou hru.

Naopak, využil jsem toho, abych si mohl další hru připravit. S Ivou jsme doma před táborem uvázali z provazu síť a mě hrozně zajímalo, jestli ji dokážu rozbalit a uvést do provozu. Někteří táborníci, jenž četli knihy o Bratrstvu, začínali tušit, o co jde, a chodili se ujišťovat, jestli jde o Thornovu síť. Ano, samozřejmě, bylo na nás, napodobit tento úsek:

 

„Chci, aby ta síť visela jednu stopu nad zemí na těch tyčkách. Dejte je po jedné do každého rohu, pak další doprostřed každé strany. Natáhněte síť tak, aby byla napnutá a pevná. Nesmí se pronášet.

       „A na co to je?“ zajímal se Stefan.

       „Cvičením v síti se naučíte rychlosti a hbitosti,“ odpověděl Thorn. „Ty budou vašimi největšími přednostmi, až se utkáme s posádkou Havrana. Oni mají na své straně zkušenosti. Přepadávají lodě a bojují už celá léta. Vy ne. Ale zato jste mladí. Vaší hlavní výhodou v boji budou rychlost a hbitost. A právě na nich zapracujeme po tu dobu, co budeme tady. Na rychlosti a hbitosti. Budeme je rozvíjet, až u každého z vás dosáhneme nejvyšší možné úrovně. A když budeme cvičit poctivě, může vám to v budoucnu zachránit život.“

       „Tak,“ uzavřel starý mořský vlk a kývl hlavou k síti, „kdo si to zkusí?“ Jako první se do toho dal Stig.

       „Pojď sem. Postav se nohama do sítě. Nech mezi nimi mezeru na jedno oko. Teď,“ vysvětloval zkušený bojovník, „ti budu dávat povely a ty je budeš provádět. Půjdeš dopředu, dozadu, doleva nebo doprava, jak ti řeknu. Vždycky ti povím, kolik kroků máš udělat. Je to jasné?“

       Stig kývl a soustředěně se mračil. Už mu začínalo svítat, o co tady kráčí.

       „Dobrá. Štít nahoru. Připravit sekeru. Dívej se před sebe – stojí proti tobě zuřivý Magyaran. Tak začni. Vpřed tři… vpravo dva… zpět jeden… vlevo dva…“

 

My v ní necvičili boj, tak jako Stig a ostatní kluci z Bratrstva, ale úkolem každého táborníka bylo co nejrychleji a přitom co nejlépe projít sítí tam a zase zpátky. Když toto zvládl, předal štafetu svému kolegovi a ten vbíhal do sítě.

Ti, co, to zvládli bez dotyku, získali k dobru dvacet sekund. Naopak těm, co na síť vícekrát po sobě šlápli nebo vynechali nějaká oka, byli na čase penalizováni.

Byl to nervy drásající boj, při kterém se dost nahlas fandilo a každé projití bez dotyku se velmi oslavovalo. Ono také bylo co, neboť to nebylo nic jednoduchého.

Nejlépe to zvládli: zelení, modří, žlutí a červení.

Jakmile sítí prošla poslední skupina, potřeboval jsem jen pár minut, abych do připravil další hru. Tentokrát lovení raků.

 

„Jednoho rána, když šel Hall rybařit, spatřil kousek před sebou Stiga. Chvíli měl strach, že mu jde Stig na jeho oblíbené rybářské místo, ale brzy se uklidnil. Viděl, že si s sebou nese asi deset stop dlouhý vrbový prut a velké dřevěné vědro s těsně přiléhajícím víkem. Přes rameno měl kolo provazu. Hal pochopil, že jde pytlačit.

          Hallasholmští rybáři měli svoje zvláštní místa, kde kladli pasti na mořské raky a kraby. Platili oberjarlovi poplatek za to, že je měli vyhrazená jen pro sebe. Žádný jiný rybář by se k nim nepřiblížil, ale pro kluky z městečka bylo běžné, že tam proklouzli, vytáhli vrše a vybrali z nich všechny pěkné kousky. Sám Hal to už udělal několikrát. Byla to nebezpečná věc. Kdyby rybáři nachytali kluka, jak jim pytlačí ve vrších, pořádně by mu nařezali. Snad právě pro tu příchuť nebezpečí byla tahle činnost mezi kluky oblíbená.

          Hal počkal několik minut a pak se přesunul na útes a nakukoval přes okraj, aby viděl, jak si Stig počíná. Ten stál dole na skalní římse nakloněný nad vodu a natahoval se pro žlutý plovák vzdálený velký kus od něho. Vrbový prut měl na konci háček a Stig se s ním několikrát pokusil zachytit prstenec na špičce plováku, ale neúspěšně. Prut byl dlouhý, špatně se ovládal a dosahoval jen tak tak. Plovák se na vlnách pohupoval sem a tam, takže Stig pokaždé minul cíl.

          Do skalní římsy, z níž se Stig vykláněl, narážely vlny a vodní tříšť vystřikovala vysoko do vzduchu a zalévala ho. Zlostně si vytřel slanou vodu z očí a opět se natáhl po plováku. Bylo to jen o kousíček dál, než dosáhl. Rybáře už předtím někdo připravil o úlovek, a tak začal pokládat vrše dál od pobřeží – dost blízko, aby zůstaly v račím pastvišti, avšak dost daleko, aby na ně nemohl snadno dosáhnout kluk s háčkem na dlouhém prutu.

          Do skály, na které stál Stig, udeřila vlna. Masa vody zalila skálu a padala zpátky do moře. Zpětný tah ustupující vlny zaskočil už tak rozkolísaného Stiga. S vyděšeným výkřikem sklouzl ze skály.

          Za to, že se tenkrát Stig neutopil, vděčil Halovi, který mu přispěchal na pomoc. Hal na rozdíl od Stiga a obecně od většiny Skandijců uměl plavat a tak mohl po velkém boji s topícím se Stigem a bujným mořem Stiga dostat na břeh. Dá se říci, že tato příhoda byla jakýmsi počátkem jejich přátelství.“

 

My úsek, ve kterém šel Stig pytlačit a ulovit raky, napodobovali takto: Skupiny byly seřazeny opět v zástupu na startovní čáře. Opět vybíhali k úkolu postupně. Úkolem táborníka bylo vyběhnout, překonat území, na kterém ho mohli soupeři z postranní čáry odstřelit papírovou koulí – to když se mu podařilo, doběhl do chráněného území, vzal dlouhou udici s navázaným provázkem a očkem na konci. Jeho úkolem bylo chytit do očka hrdlo láhve. Vypadalo to lehčeji, než to pak ve skutečnosti bylo.

Některá sborová děcka, když mě viděli přinášet láhve od piva, vybavili si úkol, který plnívali svého času rok co rok na dětském dni v Konstantinových Lázních. Tam byl prut několikanásobně menší a provázek kratší. Třeba takový Josef, když to viděl, ohrnoval nad tím nos: „Jé, zase ty láhve! To mě moc nebaví!“

Jenomže, člověk to obzvláštní házením papírovými koulemi, kterým je třeba se vyhnout (jako se Stig vyhýbal vlnám) a je z toho rázem úplně jiná hra.

Jen co jsem písknul konec, křičel Josef na celé kolo: „Mílo, zatím nejlepší hra, kterou jsi vymyslel! Slyšíš, nejlepší hra tábora. Klidně bych si ji zahrál ještě jednou, klidně i teď hned.“

Josefe a vlastně ostatní táborníci také, ani netušíš/te, jak potřebuji takováto prohlášení slyšet! Vymyslet téma tábora, jednotlivé hry a „mapu“, která by to vše propojila, nás stojí mnoho sil a tohle je jediná odměna, kterou za to můžeme dostat. Když se to líbí a baví vás to, vlévá mi to krev do žil – kord, když to pak takto umíte dát najevo!

Zatímco Josef kolem mě pobíhal a vykřikovat již zmíněné věty, všude kolem nás se rozpoutala vřava. Místo toho, aby táborníci uklidili papírové koule, použili je jako střelivo k přestřelce všichni proti všem.

K tomu nemusí nikdo nikoho nikdy vyzývat. To prostě přijde samo a bylo by divné, kdyby tomu tak nebylo. Já se toho neúčastnil, snažil jsem se poklidit láhve a pruty a ostatní věci, které jsme ke hře potřebovali. Dlouho si mě také nikdo nevšímal, než Artur zakřičel: „Teď všichni na hlavase.“

Mě nikdo nemusel pobízet, rychle jsem pochopil, co se v příští chvíli stane a tak jsem všeho nechal a upaloval co nejdál od táborníků. Následně pobral pár koulí, co kolem mě letělo, a jal se strefovat do pronásledovatelů. Jenomže když proti sobě máte takovou přesilu, nikdá nemůžete vyhrát, to dá rozum.

A proto, když už jsem nemohl popadnout dech, přikrčil jsem se a nechal na sebe dopadat spršku střel. Mnohé to přestalo po chvíli bavit, když jsem se nebránil a hledali nový objekt. Ten našli v Tomášovi Maškovi. Obklopili ho a bili ho hlava nehlava. Já si v duchu říkal, ať to vydrží ještě malou chviličku a pelášil jsem do srubu pro dva podlouhlé molitanové polštáře. Když jsem vyběhl ven, Tomáš zrovna prorazil kruhem protivníků a dával se na útěk.

Na nic jsem nečekal a volal: „Tome, Tomáši, hej Tome, STŮJ! Mašáku, ZASTAV!“ Když mě zaregistroval a zastavil, bylo otázkou okamžiku, kdy jsem mu jeden polštář hodil a druhým začal mlátit hlava nehlava kolem sebe.

Artur, který mě do bitvy zapojil, zatím postával u kuchyně opřen o zábradlí s Birelem v ruce. Bylo ho slyšet, když mi s úsměvem na rtech sděloval, abychom toho raději nechali, než se někomu něco stane. Že teď jsem málem Anetu polštářem přepůlil. Ne že by si z toho něco dělala, ale u někoho jiného, by to nemuselo takto dopadnout.

Poté, co jsme zase nabrali trochu dechu, vypustil jsem mezi skupiny další úkol. Měli si připravit scénku, ve které by nějakým způsobem napodobili Ulfa a Wulfa.

           

„Ulf a Wulf byli jednovaječná dvojčata. Nikdo je nedokázal od sebe rozeznat, často dokonce ani jejich matka, a proto se k nim ostatní kluci chovali ostražitě. Oni navíc využívali skutečnosti, že se podobají jako vejce vejci, a občas se schválně vydávali jeden za druhého, aby lidi mátli. Hal si vždycky myslel, že mezi dvojčaty existuje zvláštní těsné pouto, jenže se prali jako kočka a pes, nebo spíš jako dva kocouři.

          Začněte vzadu,“ řekl Hal dvojčatům. „Kopejte strouhu asi tři stopy od stanu. A pracujte každý v opačném směru, tak abyste se vpředu setkali.“ Pohlédl na Stiga a tišeji dodal: „To je udrží alespoň na hodinu od sebe.“

          Když práci na ubikaci dokončovali, začínalo krápat. O pár minut později se Ulf s Wulfem setkali u přední části stahu a tahanice vypukly nanovo. Hal se s povzdechem šel podívat, co se děje tentokrát. Ostatní ho s pobaveným úsměvem následovali.

          „Tak co máte za problém?“ zeptal se. Ulf, nebo to byl možná Wulf, ukázal pohrdavě na bratrův výkop. „Ulf má tu strouhu moc mělkou. Moje je mnohem hlubší. Odvede víc vody,“ žaloval.

          Hal si zapamatoval, že teď mluvil Wulf, a nikoli Ulf. Ale možná ne. O dvojčatech se vědělo, že se schválně vyměňují, jen aby ostatní mátli. Patrně se jim to líbilo stejně jako vzájemné rozmíšky.

          „Jenže ta moje je zas širší než jeho,“ namítl Ulf.

          „Ta jeho by měla být hlubší,“ nedal se bratr. Hal vzdal snahu rozeznat je od sebe. Odvrátil pohled, prohlížel si oba výkopy a nabýval podezření, že se ti dva snad vyměnili.

          „Měl bys to mít širší,“ trval důrazně na svém jeden z bratrů.

          „Hlubší je lepší.“

          „Jedině, když máš tupou hlavu.“

          „Sám máš tupou hlavu! Mám ti ji ztupit ještě víc touhle lopatou?“

          „Jen to zkus!“

          „Chceš, abych to udělal?“

          „Tak začni.“

          „Ne. Ty začni – “

          „Pro všechno na světě, buďte ZTICHA!“ Hal už to nedokázal dál snášet. „Vy nemožní, užvanění hlupáci, jedna je širší, druhá je hlubší – takže do obou se vejde ÚPLNĚ STEJNĚ VODY!“ Oba bratři zaraženě stáli. Mračili se a tiše pohybovali rty, jak si v hlavě přemítali, co Hal řekl.

          „To je pravda,“ prohlásil jeden. „To mě nenapadlo.“

          „Ani mě,“ přiznal druhý. Potom rychle dodal: „I když vím určitě, že bych na to přišel.“

          „To já taky!“ ihned zdůraznil jeho bratr.

          „Ále, to říkáš teď – “

          „DOST!“ okřikl je Hal. „DOST! DOST! DOST!

 

          „Ulfe a Wulfe!“ zavolal Hal. Dvojčata na něho zvědavě pohlédla. „Zůstaňte na lodi a pomozte Rollandovi a jeho posádce doveslovat zpátky. Vy ostatní, zpátky na Volavku.“

          Zatímco Stig a další vyrazili v řadě za sebou k zádi, dvojčata zamířila k lavicím veslařů. Ulf se chystal slézt dolů na jedno ze sedátek na pravoboku.

          „Kam to jdeš?“ houkl na něj Wulf

          Bratr na něj zamračeně pohlédl. „Já vždycky vesluju na téhle straně.“

          Wulf několikrát pokýval hlavou, stále byl rozladěný. „Nenapadlo tě, že bych možná pro změnu chtěl na té straně veslovat já?“ zeptal se.

          Ulf rozčileně zrudl. „Ne. Nenapadlo. Protože ty vždycky vesluješ na té druhé.“ Odsekl.

          „Hal povytáhl obočí s pohledem na Rollonda. „Nechám na tobě, abys to vyřešil,“ prohlásil s úsměvem. Rollond s nechápavým výrazem pozoroval hádavá dvojčata. „To jsou vždycky takoví?“ zeptal se.

          Hal pokrčil rameny. „Většinou ano.“

 

Scénky probíhali po večeři na betonu před jídelnou. Většina skupin si připravila jednoduché scénky, kde se dva z nich o něco pohádali a bylo. Ne tak zelené Rosničky. Ty své scénce dali nápad a Wewerka moderovala zábavnou soutěž, kde proti sobě stanuli Ulf a Wulf. Postupně však nějakým způsobem zapojili skoro všechny členy týmu.

Šli první na řadu, tudíž ostatní týmy měli trochu času ještě vymyslet něco lepšejšího, než zamýšleli původně. Arturovo žlutí ztvárnili pořad uváděný na Čt1 ‘Pošta pro tebe.‘ Artur pořad uváděl – s parukou na hlavě předváděl Ester a Jája pro změnu dělala reportéra v terénu Ondru. Jak jinak to mohlo dopadnout, než že jsme umírali smíchy.

U Modrých Nudle dělala psycholožku, ke které se přišli léčit Ulf a Wulf – Terka a VašeK.

Večer jsme končili Jirkovým zamyšlením. Pak už se šlo do hajan.

středa 3. srpna

Na dnešní den byl naplánovaný výlet, ostatně skoro jako každý tábor. Tentokrát jsme jeli do Žatce. A snad se to ještě nestalo, za deset let, co děláme tábory, abychom na výlet a i zpátky do tábora jeli vlakem. Jenomže cestou do Žatce není vůbec nic – žádná zajímavost, žádné turistické trasy, po kterých by bylo možné jít. A šlapat po silnici, jenom proto, abych neposlouchal, že jsem změknul, opravdu nemá žádného smyslu. I proto byl v pondělí dvacetikilometrový výlet na Pravdu, abychom si dnešní zhýčkanost mohli dovolit.

Vlak nám jel z nádraží po deváté. Nám přes půl hoďky trvalo na nádraží dojít. Ve vlaku jsem koupil zpáteční jízdenku a nechal tak průvodčího vydělat. Takovou tržbu má možná za dva dny dohromady. 

V Žatci na nádraží jsem skupinám rozdal mapu města s významnými body. Úkol zněl jednoduše – místa navštívit, vyfotit se u nich a za hodinu a půl se hlásit u Chmelového majáku, kde jsme měli sraz.

Zatímco skupiny vyrazili, já šel v klidu na pokladnu, abych nám koupil zarezervovanou jízdenku zpátky do Stříbra. Poté jsem procházkou prošel městem k Majáku. Dal jsem si tu na lavičce svačinu a čekal na ostatní.

Společně jsme pak všichni vystoupili nahoru, abychom se pokochali výhledy na Žatec a okolí. Zase se rozpršelo. Po návštěvě rozhledny dostali děcka rozchod. Nu a většina z nás vedoucích zalezla do pivovárku, abychom si tu dali oběd a ochutnali něco z místních piv.

Tušil jsem, že David Artim bude korzovat po Žatci a příležitostně sbírat razítka. A nechtěl jsem o ně samozřejmě přijít. Svěřil jsem mu do opatrování tedy svůj razítník, aby mi případná razítka narazil. David nezklamal, razítka přinesl a oba jsme byli spokojení.

Ještě jsem zapomněl připomenout dvě věci. Totiž, že táborníci byli hotoví spíše než z rozhledny, tak z místních luxusních záchodů. S trochou nadsázky řečeno: záchody v pivovaru byly nejsilnější zážitek z celého tábora.

Druhá věc, kterou bych nerad opomněl zaznamenat je účast Mišky Flakové. Je to poprvé, co s námi na táboře není. Přijela se za námi podívat alespoň do Žatce.

Když se čas nachýlil a všichni jsme se opět sešli, vyrazili jsme skupinově na nádraží. Jirka si koupil noviny Sport, tudíž jsem měl o zábavu do příjezdu vlaku postaráno, neboť mi je půjčil.

Cesta vlakem do Sádku nám utekla strašně rychle. Z nádraží jsem šel vedle Honzy Hovorky, aby se nestalo jako při výletu na Pravdu, že by se loudal vzadu. Takhle jsem ho popoháněl a šli jsme v klidném středu. A dokonce jsem si od něj vysloužil pochvalu, že prý se mu se mnou jde nejlépe J.

Když jsme přišli do tábora, kuchařky dodělávali čočku k večeři. Já však před véčou ještě chtěl stihnout závod v běhu, tudíž čočka na nás musela chvíli počkat.

Než se však šlo běhat, ještě jsem šel volat místnímu lesníkovi, abych nahlásil noční hru. Dostal jsem sice vyčiněno, že volám pozdě, že to musím hlásit aspoň den dopředu, ale naštěstí nemá hlášeno, že by se v lese měl někdo pohybovat, tudíž je to bez problému. Iva s Májou ji šli do lesa připravit a my šli běhat.

 

„Bodované úkoly přicházely pravidelně vždy, když je chlapci nejméně čekali. Tentokrát, sotva zahájili hodinu tělesné zdatnosti, přirázoval na cvičiště Sigurd, zatroubil na roh a svolal je k sobě. „Bodovaný úkol!“ vyhlásil. „Závod v běhu! Za deset minut!“

          Trasa závodu byla vytyčena předchozí noci, když chlapci spali. Byla vyznačena praporky na vrbových tyčkách a vedla od cvičiště z kopce dolů, přes město Hallasholm, kolem přístavu a zpátky nahoru na cvičiště.

          „Dobrá, závodníci,“ řekl Sigurd. „Na startovní čáru … START!“

          Žádná výzva k přípravě nezazněla. Žádné odpočítávání. Prostě jen nečekaný, úsečný povel. Jesper byl malý poberta. Byl zvyklý začít zdrhat ve zlomku vteřiny, takže vystřelil jako vyplašený zajíc a získal náskok šesti kroků před druhými dvěma chlapci, kteří ztratili čas tím, že se dívali na Sigurda a hledali ujištění, že závod opravdu začal. Pak oba vyrazili za Jesperem.

          Všichni ostatní chlapci se dali do hlasitého povzbuzování běžců. Volání a povzbuzování, které běžce doprovázelo cestou z kopce, umlklo, když je pozorovatelé ztratili z dohledu. Fandění vystřídalo nervózní podupávání a vyčkávání. Mnozí si stoupali na špičky, ve snaze závodníky zahlédnout první a odtajnit tak tajenku, kdo se v zatáčce objeví první.

          Náhle se z města vynořil Henjak a jako zajíc pelášil ke stezce vedoucí nahoru ke cvičišti. Vlci zdivočeli radostí a kříkem povzbuzovali svého člena. Žraloci i Volavky zůstávali potichu a s úzkostí usilovně vyhlíželi, až se objeví další běžec. Pak z města vyběhli Jesper a Tursgud, těsně vedle sebe. Nejdřív jeden z nich vyrazil o několik kroků dopředu, pak ho druhý dotáhl a předběhl. Potom zas ten první náskok vyrovnal a znovu běželi bok po boku.

          „Jespere, do toho!“ zahulákal někdo Halovi těsně u ucha. Henjak o hodně předběhl ostatní běžce a zajistil vlkům vítězství. Teď však šlo o to, kdo doběhne druhý. Tursgud nebo Jesper? Žraloci nebo Volavky?

          Paže a nohy běžců pracovaly ze všech sil, chodidla dusala po trávě a nedělilo je od sebe ani půl palce. Zbývalo sto padesát kroků a oni stále běželi těsně vedle sebe, sto kroků. Sedmdesát pět. A potom se Tursgud kousíček po kousíčku začal propracovávat před Jespera. Cílovou čáru překonal Tursgud téměř o dva kroky v čele. Jesper se v posledním okamžiku pokusil vrhnout přes čáru jako první, ale marně. Přepadl při tom dopředu, převalil se, zůstal ležet na zádech a namáhavě lapal po dechu.“

 

Závod v běhu jsme napodobili téměř dokonale. Jen jsme to pojali štafetově. Nejprve se běželo po lesní cestě vedoucí za táborem a za vsí. V místě, kde se vbíhalo na silnici, se předávala štafeta. Lesem běhali ti nejmladší, po silnici pak ti starší. Start byl právě u silnice, kam jsem starší běžce odvedl. Svolal si je do hloučku a doupřesnil pravidla, pak dal prostor k dotazům a pak zakřičel start. Napodobil jsem tak odstartování v knize. Jediného, koho jsem nepřekvapil, byl Libor. Ten ihned pobízel svého běžce, aby vyběhl. Později se mi svěřil, že čekal, že bych mohl chtít příběh napodobit i v tomto.

Závod dopadl v následujícím pořadí: zelení, žlutí, modří a červení.

Už během výletu, hlavně pak v čase kolem večeře přicházel kde kdo, aby se mě ptal, zda bude noční hra. A já vesměs říkal, že ještě nevím. Kdosi se mě ptal, když jsme se zrovna bavili s Petrou a já dotyčnému odpověděl, že se mi na to špatně odpovídá: „Dostáváš mě svou otázkou do nepříznivé situace. Nechci ti lhát a říkat že nebude a zároveň ti nechci ani prozradit, že nebude, protože bys tušil, že bude nejspíše zítra. Takže ti neumím odpovědět.“

Touto upřímnou odpovědí jsem si získal plusové body u Peťky, která oceňovala, že jsem nezalhal a jak jsem z toho vybruslil. Jenomže to nepomohlo. Vedoucí věděli, že noční hra bude. Táborníci to velmi intenzivně tušili. Celý večer se to řešilo a já chtěl, aby šli spát a usnuli. Nerad bych, aby ve stanu čekali, až to pískneme.

Proto jsem se odhodlal k mlžení. Po Jirkovo slově a chválách jsem si stoupnul před ostatní a prohlásil, že noční hra je připravená, ale že se mi ji dnes dávat nechce. Stejně tak ji nechci dávat v pátek, tudíž riskneme to, že zítra nebude pršet a dáme jí zítra.

Zavládl všeobecný jásot a byl jsem tak přesvědčivý, že jsem zviklal i vedoucí. Jeden po druhém se mě chodili ptát, zda jsem to opravdu odpískal a já je ujišťoval, že hru v noci dáme.

Jediného, koho jsem nespletl, byla Karolína. Když viděla, že nikdo z vedoucích nejde spát, správně nevěřila, že hra nebude.

Vedoucí mi jeden po druhém chodili říkat, že jsem lhal tak dobře, že mi to věřili. Já je vyvedl z omylu. Slíbil jsem totiž, že hra bude zítra. A vzhledem k tomu, že jsem měl v plánu je budit po půlnoci, tak jsem nelhal. Neboť noční hra opravdu bude až zítra.

Mája nám vysvětlila, o co půjde, předala mi papíry a šla spát. Já poprvé za deset let nebyl při noční hře venku s táborníky, ale budil jsem táborníky, vysvětloval jim pravidla, vypouštěl je na hru a následně čekal, až se vrátí.

Vybavil jsem se na to knihou a čelovkou. Ale knížku jsem vůbec neotevřel. Než jsme probudili poslední skupinu a vypustili jsme je do lesa, první se pomalu vracela.

Hra nebyla nijak složitá. Po lesní cestě na stromech byly přišpendleny papírky s nejrůznějšími přesmyčkami a skupiny měli za úkol papírky najít a přesmyčky vyluštit. Ti, co měli nejvíce hesel a trasu prošli nejrychleji, vyhráli.

Pořadí při noční hře bylo: žlutí, červení, zelení a modří.

Ještě chci zmínit, že vzbudit některé táborníky, byl skoro nemožný úkol. Taková Stáza dala člověku zabrat a třeba Čendu jsem musel asi pětkrát posadit, než jsem ho dokázal obléknout. Ale přesto si netroufám tvrdit, že jsem ho vzbudil. Sice celou trasu odešel, ale Tomáš Mašek tvrdil, že vzhůru nebyl.

čtvrtek 4. srpna

Ráno jsme měli budíček posunutý, tudíž vůbec nemusel proběhnout, neboť děti vstali sami. Zatímco v jídelně probíhalo po snídani ranní ztišení, já připravoval překážkovou dráhu. Ještě jsem stihl vysvětlit pravidla, když dorazila hygiena, respektive dvě hygieničky.

Ujmula se jich zdravotnice a odvedla si je do marodky, kde jim ukazovala zdravotnické papíry. Já zatím volným vedoucím vysvětlil, jak chci, aby se překážková dráha hodnotila. Pak jsem hru nechal svému osudu a šel potěšit paní hygieničky svou přítomností.

Prošli jsme tábořiště a já vysvětloval, co kde je. Paní to dělali dobře. Nejprve si prohlíželi papíry a dali nám dostatek času, abychom mohli udělat v tábořišti pořádek.

Papíry mi hygieničky pochválili, v jakém je máme pořádku a jaký v tom máme systém. Asi vůbec nepochopily, když jsem jim na to odpovídal: „Mě to baví!“ že se jedná o vtip, tedy o repliku z Cimrmanovy hry.

Paní hygieničky odešli spokojené a my tedy i na podruhé prošli.

Abych se vrátil ještě k překážkové dráze. Byl jsem pak táborníky opětovně kritizován, že jsem vyměkl. Prý by se v minulosti nikdy nemohlo stát, abych jim na zem dal karimatky, na kterých měli válet sudy. Pěkně na tvrdé zemi bych je to měl nechat dělat. Co nadělám nic!

Líbilo se mi, když někdo z vedoucích (asi Artur) vymysleli, že dobíhajícím táborníkům do cíle zvedli lano do výše pasu a každý táborník ho protínal jako cílovou pásku. Pěkný nápad a ukazoval na pohodu a rodinnou atmosféru, která mezi námi panovala.

Po obědě a poledním klidu přišli na řadu zápasy.

 

„Gort dál prohlížel sbírku zbraní, kterou si přinesli členové Volavek. Jeho pohled se zastavil na Ingvarovi, který držel opřený o zem velký kyj.

          „No páni,“ zvolal. „To je skoro celý strom! Tak se koukneme, co s ním svedeš.“ Ingvar na něj zíral a rychle mrkal, protože moc nechápal, co se od něj očekává.

          „Pane?“ zeptal se.

          Gort mu netrpělivě pokynul. „Vystup z řady a předveď, jak se s tou věcí oháníš. Jestli to dokážeš,“ dodal pochybovačně.

          Ingvar kývl a několikrát zamrkal. Vykročil kupředu, zakopl o vlastní nohu a nebezpečně se zapotácel, ale Ulf ho naštěstí chytil za loket a podepřel. Ingvar se omluvně usmál na Gorta a ten obrátil oči k nebi. Jeho výraz Ingvarovi naštěstí unikl, protože neviděl víc než rozmazanou skvrnu v místě, kde učitel stál.

          „No, tak do toho!“ řízně zavelel Gort.

          Ingvar zamžoural směrem k němu. „Pane?“

          „Tak pojď! Rozežeň se s tím!“ Abychom byli spravedliví vůči Ingvarovi, příkaz „Rozežeň se s tím“ se dal vyložit i jako „Rozežeň se s tím po mně“. Ingvar si nebyl úplně jistý, takže stále váhal a civěl na mlhavou postavu před sebou. Nevěděl, jestli je Gort připravený k obraně.

          Co se Gorta týkalo, ten chtěl prostě vidět, jestli se Ingvar dokáže s kyjem správně ohnat, ačkoli pochyboval, že je to u tak obludně velké a očividně těžké zbraně možné. Protože chlapec otálel, pobídl ho znovu.

          „Dělej, Nemáme na to celý…“ Chystal se říci „celý den“, ale v tom si uvědomil, že kyj o velikosti kmene stromu sviští s oslepující rychlostí vzduchem a za další půl vteřiny mu urazí hlavu u ramen. S vylekaným výkřikem se vrhl na stále ještě mokrou zem a ucítil závan vzduchu, jak mu mohutná zbraň jako blesk projela nad lebkou a minula ho jen asi o palec.

          „U Lorganovejch krvavých tesáků, kluku!“ zaburácel. Rychle vstal a stíral si bláto a mokrou trávu z kazajky. „Pusť tu palici!“ zařval, protože Ingvar s ní nejistě houpal a nevěděl, zda se má pokusit ještě o jeden švih.

          Ingvar poslušně pustil obří kus dřeva do trávy. Při temném zadunění, které kyj vydal, Gorta strachy zamrazilo. Strach se však rychle přetavil ve zlost. „Ty hlupáku! Pokoušíš se mě zabít?

          Chvíli trvalo, než kluci Gortovi vysvětlili, že to Ingvar neudělal schválně a že velmi špatně vidí.“

 

Už několik let mám doma jakési molitanové palice, které jsem si nechal od babičky ušít z nějakého opěradla vyřazeného gauče. A při čtení knihy jsem si na ně samozřejmě vzpomněl. Pak už nebylo daleko k nápadu uspořádat zápasy s kyji. Bojovalo se v kategoriích starší a mladší hoši a dívky.

Jakmile skončil oficiální turnaj na body, dal jsem příležitost zájemcům, aby si v aréně změřili síly. Využívalo se toho hojně a střídali jsme se tam jako na běžícím páse. Já i Artur jsme šli do arény proti Mašákovi. A oba jsme s ním asi prohráli. Artura po chvíli přetahování zalehl. Se mnou to měl možná ještě jednoduší. Chvíli jsme se přetahovali, já pak zavrávoral a upadl zadkem z kruhu (ale nohy byly ještě uvnitř). On měl snahu mě zalehnout nebo vystrčit a já ho při té příležitosti vyhodil z kruhu. Následně jsem přestal na okamžik bojovat. Měl jsem za to, že se budeme domlouvat o tom, zda už jsem byl mimo kruh, když jsem ho vyhazoval nebo ne. Jenomže Mašákovi to bylo jedno, ten ještě se mnou neskončil a skočil po mě. Nu a mě už se z pod něj nepodařilo dostat. Chvilinka, kdy jsem přestal bojovat, rozhodla o tom, že vyhrál bez nějakého dohadování, kdo kdy opustil kruh.

Samotné bojování v kruhu nemohlo asi ukončit nic jiného, než slzy. Fanda bojoval myslím s Otou, když Fanda spadl z velké výšky na zem a ještě na něj spadl Oťas. Naštěstí to byl jen vyražený dech a ne zlámaná žebra. Takže konec přátelé.

Na pořad dne přišla dlouho očekávaná Davidovo párty. Někteří táborníci si ve středu ve městě na tuto příležitost nakoupili laskominy a ukázalo se, že kuchařinky nezůstali v tomto pozadu. Takže brambůrků, křupek a tyčinek bylo požehnaně. Samozřejmě nechyběl ani Artur v paruce, který se staral o zábavu.

Po párty jsem měl ještě v rukávu pár her. Táborníci do skupiny dostali ramínko, dřevěný kolík, gumu a úkol vyrobit si z těchto věcí kuš schopnou střelby. Šípy do kuše si museli vyrobit také. Nečekal jsem od toho moc, ale musím říci, že v té půlhodině, kdy na tom pracovali, vznikli docela povedená dílka. Tedy, odmyslíme-li červené. Těm aby kuš vystřelila, museli u toho asistovat skoro všichni v týmu. Ale jinak to byly povedené kousky. Tak povedené, že si jednu z nich Josef odvezl domů vlakem.

Aby se při výrobě zapojilo co nejvíce táborníků, měli skupiny za úkol kromě kuše ještě vyrobit oštěp. Obojím se pak postupně trefovali do balónků, které nafouknuté byly připevněné na břevnech branky. Pořadí při hodu oštěpem bylo následující: první skončili žlutí, ostatní s pěti zásahy obsadili druhé místo

Střelba z kuše dopadla takto: červení, zelení, žlutí a modří.

Když boj skončil, zájemci ničili ještě střelbou z kuší zbylé balónky. Nu a já jim pomáhal lukem. Musím se pochválit, docela mi to šlo.

pátek 5. srpna

Už od rána bylo ošklivě. Studeno a deštivo. Pršet přestávalo jen chvilkama. Dopoledne trávil víceméně každý kdo, jak chtěl. Kluci samozřejmě proháněli míč při fotbale, nedbajíc na to, zda zrovna prší nebo ne.

V permanenci byly i stolní hry, a když zrovna nepršelo, tak i ty na ven. První hra, která pocházela od nás, byl provaz z přírodnin. Skupiny měli za úkol z přírodního materiálu pospojovat co nejdelší provaz. Pořadí rozhodovalo o tom, kdo jak bude útočit na velkou černou pirátskou loď. Dopadlo následovně: žlutí, modří, červení a zelení.

Skupiny se pohybovali po plánu po způsobů hry „lodě“. Podle toho, jaké nashromáždili vybavení, mohli na piráty střílet. Ty však palbu opětovali – hlavním a jediným živým pirátem byl Jirka. Ten házel kostkami a políčka, které takto vylosoval, byla zasažená. Nu, a když tam zrovna měli táborníci loď, počítal se jim zásah.

Jednotlivé skupiny si sice mohli vybrat, kam budou z lodě na plánu do pirátské bárky střílet, ale potvrdit to museli ve skutečnosti střelbou z luku na terč. Když netrefili, netrefili ani ve skutečnosti.

Naštěstí tou dobou už nepršelo a šlo tedy toto všechno uskutečnit. Piráti prohráli. Některé skupiny sice měli těsně před potopením svých lodí, ale zvládli to všichni. Rozhodovali tak body nasbírané během bitvy s piráty.

Pořadí bylo následující: modří, žlutí, červení a zelení. A Artur zase smutnil. Tentokrát o jediný bodík. Jeden bod rozhodl, že žlutí byli druzí. Jasně, posílal střílet z luku střídavě skoro celou svou skupinu, zatímco modří posílali častěji jen osvědčené střelce. Tudíž byl trochu v nevýhodě, ale zakázané to nebylo, tudíž se musel opět vyrovnávat s tím, že nevyhrál.  

Po skončení velkého námořního boje s piráty, následovala hostina. Když se nám podařilo uspokojit naše bříška, přišlo na řadu Terky vystoupení. Letos to teda nebylo vůbec dobré. Nemělo to nápad a bavilo to jen malý počet děcek.

Úplným opakem byla báseň, kterou dal dohromady Libor. Reflektovala dění na táboře a nám všem tekli slzy, jak jsme se smáli.

Jako poslední vystoupili ještě Artur s Tomem a Máťou, kteří měli připravenou scénku z autoškoly.

Vše uzavřel Jirka svým ztišením. Já pak děkoval kuchařkám za jejich služby. Jako každý rok od nás dostali bonboniéru. Tu letos dostala i Mája. Poděkoval jsem jí tak za deset let, po kterých se mnou vydržela připravovat tábory.

Večer byl dlouhý. Postupně se chodilo spát, v jídelně zůstávali jen držáci a já. V pátek večer vždy dělám papíry, abychom vše měli připravené k odjezdu. Chodím spát většinou poslední. Ne však letos. Když jsem vše měl hotové a šel jsem si lehnout, v jídelně ještě zůstávala Jája a někteří nejvytrvalejší táborníci. Dal jsem jim pokyn, jak vše zavřít a zamknout a šel jsem si lehnout.

sobota 6. srpna

Sobotní dopoledne bylo na programu balení. Jak jinak také v odjezdový den, že? Pro mě osobně to bylo letos komplikovanější, neboť jsem kromě svých věcí, erárních táborových věcí, musel zabalit i stan, ve kterém jsme s Ivou spali. Ale nakonec jsme to všechno v pořádku zvládli.

Táborníci dojeli v pořádku do Stříbra. To se povedlo i mě s Danem a Soňou. Předali jsme děti, jejich věci a desátý tábor se tak přiblížil svému konci. Co říci závěrem. Tábor bude patřit k těm povedeným. Tým vedoucích si sednul, všichni včetně dětí jsme si to užili. Téma dávalo táborníkům smysl – a ti, kteří znali příběh z knihy, si chválili, že jsme ho věrně napodobili. Děkujeme!!!

fotky z tábora

táborové básně: Liborovo a Jirkovo