rok 2017 "Expedice k pólu"

Můžeme dlouze uvažovat nad tím, proč se muselo změnit potáborové psaní cancáků. Zlí jazykové tvrdí a na tomto to budou rádi dokazovat, že to říkali dávno, že v manželství potažmo s dcerou na krku nebudu mít na psaní čas. Možná to hraje svou roli, když se k tomu přidá mé docházení do zaměstnání a hlavně má lenost. Nemůžu říci, že by mi chyběl čas na psaní, spíš chuť se do toho pustit.

                    

No prostě, co to tady budu dlouze popisovat, tři měsíce po táboře usedám, abych zaznamenal zážitky, které jsme mohli prožít na tábořišti Radnická hájovna nedaleko Rokycan. Nelze čekat, že obsáhnu 70 stránek, jako v dřívějších dobách, když jsem k psaní usedal prakticky hned po táboře. Ale alespoň v hrubých rysech program tábora nastíním.

Je to už po jedenácté, co píšu cancák z tábora. A nutno podotknout, že letošní tábor byl v mnohém úplně nový. Dalo by se říci: „Po jedenácté a přesto poprvé.“ Poprvé jsme opakovali téma, poprvé jsme dělali tábor bez Máji, poprvé bez Ivy (od chvíle, kdy začala jezdit), poprvé jsem jel z tábora k porodu.

Iva už čtrnáct dní před táborem byla v Bohušovicích a čekala, až se Emě začne chtít na svět. Pro mě to znamenalo, že jsem všechny poslední přípravy dělal sám. A když jsem zase všechny ty věci nosil do auta, vozil do Ošelína do přívěsu, říkal jsem si, zda to mám zapotřebí.

Že to má smysl jsem si uvědomil hned první den tábora. Přestože letos bylo mnoho nového, opět jsem mohl prožívat, že se tu sešla táborová parta, co se na ten společný týden plný zážitků těší. Nejde jen o vedoucí, ale i o samotné účastníky. Mnozí jezdí tak dlouho, že prostě dohromady už tvoříme jakousi rodinu. Někteří letos poprvé jeli v roli vedoucích nebo alespoň těch pomocných. A pro mnohé to byla zajímavá škola, když mohli pohlédnout pod pokličku, kde se táborový program vaří.

Ale dost bylo filozofování, pojďme již raději k samotnému táboru. Sraz ve Stříbře na nádraží, jako vždycky. Zdravotnice Peťka nastupovala s Meliskou do vlaku v Plzni, tudíž nástupáky, léky a všechny papíry jsem od rodičů vybíral sám. Neměl jsem moc času na to myslet, ale nešlo si nevzpomenout na Mišku, která mi s tím vždy pomáhala a které letos podruhé nebylo.

Další výjimka oproti létům předchozím byla v tom, že jsem na tábořiště nejel společně s Danem v dodávce, ale jel těsně před ním ve vlastním autě. Nešlo to jinak. Kdykoli jsem mohl být odvolán k porodu a musel jsem být pojízdný.

Do Radnice jsem se nechal navést navigací. Cestu jsem však už znal, neboť jsme se na tábořišti byli podívat společně se Soňou Křehkou, která společně se Soňou Ramíkovou vařila v kuchyni (místo mojí Ivy).

Počasí bylo jako malované, bylo krásně. Cesta na tábořiště proběhla v pohodě. Protože už jsem tam byl, v pohodě jsem cestu k hájovně našel. Ne tak ti, co tam jeli autem podle mapky, kterou jsem jim poslal. Všelijak to objížděli po loukách, ale nakonec to dali a našli. Oklikou na tábořiště šli i táborníci, neboť ve městě špatně odbočili a netrefili červenou turistickou značku.

Majitel tábořiště byl družný a hovorný, tudíž než nás po tábořišti provedl, tak přišli táborníci. Já za pochodu musel vymýšlet, jak nás rozdělit do stanů. Abychom se vešli, museli jsme postavit čtyři naše stany. Artur s tím chtěl dávno začít, ale já ho přesvědčoval, že počkáme, až přijdou táborníci a Poutníci mi se stavbou stanů pomůžou. Moc si to neuměl představit a měl za to, že stavba s dětmi bude trvat o hodně déle. Opak byl pravdou. Poutníci už jsou sehraný tým a stany stály natošup.

Zdravotnice šla dělat papíry, já vybaloval, odpovídal na desítky otázek, mnohdy na několik najednou, dělal, co bylo potřeba, apod. Vedoucí zatím s táborníky hráli seznamovačky – ano, poprvé to nebyla Mája, co tuto činnost vždy měla na starosti, ale každý z vedoucích měl připravené minimálně dvě hry a nyní je realizovali.

Následoval náš skoro již obvyklý program – Peťky zdravověda a mé obecné školení a školení o bezpečnosti, apod. Odpoledne uteklo, aniž bychom si toho pořádně všimli a kuchařky už nás volali k večeři.

Po véče měl první duchovní program – slovo Jirka. Tématem tábora byla „Výprava k pólu“ a Jirka tedy svá slůvka opíral o Cimrmanovskou divadelní hru „Dobití Severního pólu Čechem Karlem Němcem.“

Po jeho slově jsem měl ještě úvod do hry – prezentaci o dobívání, tentokrát Jižního pólu. Pak následovala porada, pro mnohé z vedoucích, hlavně těch mladších, první. Nebyla dlouhá a byla plodná. Mě se tedy alespoň letošní scházení se líbilo.

neděle 30. července

Ráno začínalo rozcvičkou. Zase musím vzpomenout na Máju, která měla většinou první rozcvičku na starosti. Jenomže tady nebyla a tak začínal Artur, který v minulosti měl osobité, fotbalové rozcvičky. Ne tak letos – bylo to utahané, neslané, nemastné a já ve snaze to zachránit, jsem dal nakonec hru – „rohovou vybíjenou“, kdy hráči v rozích poté co si nahrají, bijou po hráčích v poli. Ačkoliv na Poutníkách nám to šlo a bavilo nás to, tady ve větším počtu se to nedařilo. Z celé rozcvičky zaznívala taková hořká pachuť nepovedenosti. Tak raději rychle na snídani, zlepšit si náladu.

Byla neděle, druhý den tábora, tedy ten správný čas pustit se do batiky. Batikování triček přerušil už taky dávno zavedený program – loupání a krájení brambor na čas. Hra, kterou na tábor přinesla Iva a kterou jsme sehráli, ačkoliv Iva chyběla. Ta měla úplně jiné starosti – odpoledne nastupovala do porodnice s cílem, že když se nic neuděje, tak lékaři Ivu začnou povzbuzovat pilulkami k vyvolání porodu.

Ještě před obědem jsme stihli sehrát hru oblékání. Týmy si vybraly jednu osobu, na kterou se snažili navléci co největší počet vrstev (Stáza, David, Anet a Šimon). Hru jsme hráli ve stínu stromů, abychom alespoň trochu ulevili těm vybraným chudákům. Panovalo strašné horko a ke konci hry museli být oblíkaní manekýni přidržováni svými kolegy, protože prostě už nevládli svému tělu.

Vyhráli červení, kteří na Stázu dokázali navléct 118ks oblečení. A ano, hned na začátku tábora tato hra způsobila naprostý chaos ve věcech. Dokonce ještě na konci tábora mi zbylo oblečení, ke kterému se nikdo nehlásil. Za červenými byli zelení (107ks), modří (91ks) a žlutí (68ks).

Když hra spěla ke svému konci, dorazil Dáňa Kuc. Jako všichni jezdil po loukách kolem tábořiště, než nás našel. Přijel, aby po obědě vedl naše táborové shromáždění.

Odpoledne jsme hráli hru „Kvapné balení batohu.“ Určitou podobu hry jsem našel uprostřed roku na Hranostaji. Zaujal mě ten nápad a utvořil jsem si hru k obrazu svému, zejména její druhou část. A Peťka můj rukopis poznala. Přišla za mnou s otázkou: „Mílo, tohle jsi vymýšlel ty, viď.“

já: „Z velké části ano.“

Peťka: „To mi bylo hned jasný! Taková kravina by napadla málo koho.“

já: „Děkuji za poklonu. Chvála vždycky potěší.“

Tak o co tedy šlo? Odvedl jsem skupiny na hranici tábora – opět do stínu. Odtud vždy po jednom vybíhali do svých stanů a přinášeli věci, ze seznamu, který každá skupina dostala. Vždy mohl běžet jen jeden člen skupiny a přinést jen jednu věc. Skupiny to zvládli v pořadí: modří, červení, žlutí a zelení.

Batoh si měli zabalit takovým způsobem, aby každý ve skupině věděl, kde co je. Neboť ve chvíli, kdy skupiny měli batohy zabalené, přesunuli jsme se k ohništi. Tady byl start. Opět startoval vždy jeden z družstva, tentokrát s batohem na zádech a měl za úkol proběhnout určený okruh. V polovině okruhu jsem čekal já a zde musel táborník splnit jednu z věcí, které se prostě polárníkovi na cestě můžou přihodit.

Tak například musel na záchod, ze kterého se jako teď vrací. V batohu najde mýdlo, umyje si ruce, utře se do ručníku, vše uschová zpět v batohu a pokračuje v cestě. Jiný borec zase dostal hlad, tak si vyndal rohlík a dál mohl pokračovat, až ho snědl. Nebo ho na cestě překvapilo slunečné, ale větrné počasí. Bez slunečních brýlí a čepice, prostě dál běžet nemohl.

Nu a takovýchto úkolů jsem měl pro každého dva. Skupina, která doběhla nejrychleji, vyhrála. Pořadí bylo následující: červení, modří, zelení a žlutí.

Poté co jsme si odpočinuli, byly na řadě první pohyby na mapě směrem k pólu. Deset let tohle obhospodařovala Mája. Letos tu poprvé nebyla. Nicméně téma ‘běh k pólu‘ jsme měli již na třetím táboře. Tudíž mapu jsem měl doma schovanou a letos opět posloužila svému účelu. I pravidla, podle kterých jsme na pól tehdy šli, jsem vyštrachal. Společně s Terkou Němejcevou a Nudlí jsme to dali nějak dohromady. A tyto dvě dívky si pak stavění u mapy vzaly na starosti. A zvládli to bravurně.

Stavění u mapy se nám protáhlo do večerních hodin a tak Jirka měl slovo už po tmě.

Už nevím, kdo s tím u svačiny přišel. Snad Libor s Aroušem nebo možná ještě někdo jiný. Dělali si ze mě legraci, kdy že písknu noční hru a zda to třeba nebude už dnes večer. Nu a já si řekl, proč vlastně ne. Nebyla tu Mája, která za mnou vždy loni chodila, kdy noční hru dáme a já jí to pořád posouval, neboť se mi do ní nechtělo. Začala se mi líbit představa, že když ji dnes odehrajeme, budeme mít noční hru za sebou.

A tak jsme do toho šli. Poutníci hru znali, neboť ji s oblibou hrajeme v zimním období, když panuje na schůzkách tma. Nese název ‘Sovy a Netopýři‘. Jen jsem pravidla musel uzpůsobit pro táborové rozměry.

Sovy představovalo vždy celé jedno družstvo. Zbylé tři skupiny se snažili jako netopýři prosmýknout kolem sov do cílového území. Všichni měli zavázané oči, aby neviděli. Tudíž sovy chytaly podle sluchu a hmatu.

V úlohách sov se všechny skupiny vystřídali a vyhrálo to družstvo, kterým prošlo nejméně netopýrů. To se vlastně podařilo jen červeným. Zbylé tři skupiny vždy propustili stejný počet.

Samozřejmě docházelo k humorným situacím při hře a myslím, že jsme si to užili. A já mohl jít spát s pocitem, že to máme za sebou.

pondělí 31. července

Rozcvičku vedli Majda s Marlen a byla podobná tomu, co dokázal předvádět Artur, když byl mladší. Holky prostě ráno vstaly, řekly si, že včera to bylo hrozný a dnes to vzaly pevně do rukou. Běhalo se, cvičilo, poskakovalo a snad měli na závěr i nějakou tu hru.

V pondělí dopoledne se vždy jezdívá k doktorovi. Vždy tam jezdí zdravotnice a vozí ji tam Dan. Dnes jsme čekali návštěvu z Celní zprávy a Dan u toho nechtěl chybět. Domluvili jsme se tedy, že ráno jen zajedou rychle nakoupit, co kuchařky potřebují k obědu a doktora nechají na odpoledne. A vzhledem k tomu, že auta Celní zprávy potkali, nakupovali ve velkém fofru.

Celníci nám přivezli ukázat zbraně, které používají ke své práci. My pak měli možnost si je osahat a vyzkoušet. Viděli jsme i jednotlivé drogy, které nám ukázali, jak vypadají a mohli jsme si k nim i čuchnout.

Následoval výcvik psů, kterému jsme mohli přihlížet. Následně nám ukazovali, jak psi hledají drogy nejprve v batozích a pak ukryté v autě. Když celníci přijeli, chtěli po mně dva čisté batohy nějakých účastníků. Jirka Artim to konkretizoval – přines batohy Benyho a Káti.

já: „Dobře. Ještě mi řekněte, co znamená čisté batohy. Mám je nějak umýt?“

Otázkou jsem celníky rozesmál. Ukázalo se, že čistý batoh v jejich hantýrce znamená, že je bez drog.

celník: „Dones batohy bez drog, my si je založíme.“

A tak se stalo, že pes našel u Benyho drogy, tak ho hned zatkli a v předklonu s rukama za zády a pouty chudáka kluka odvedli.

V dalším kroku vybrali dobrovolníky z řad dětí a postavili je za další připravené batohy. V batohu před Josefem pes označil tabák.

celník: „Přepravujete v kufru tabák nebo cigarety?“

Josef: „Ne.“

celník: „Určitě ne? Pes zavazadlo označil.“

Josef: „Určitě ne.“

celník: „Tak se podíváme. Otevřete prosím kufr.

Josef kufr otevřel, a když na něj vykoukli kartony cigaret, chytil se za hlavu a vykřikl: „Jujky.“

I pro Josefa si přišli, zatkli ho a odvedli. Na řadu přišla ukázka zatýkání ozbrojeného člověka. Viděli jsme ji dvakrát – jednou se potížista vzdal, podruhé začal řvát, že je zabije a namířil na celníky zbraň, tak začali střílet. K zákroku používali cvičné pistole s paintballovými kuličkami. I tak měl Jirka Artim, který záškodníka představoval na těle pak boule.

Jirka nám pak ještě ukázal, jak probíhají stěry potu (z rukou nebo čela), podle kterých poznávají, zda dotyčný není pod vlivem návykových látek. Naštěstí jsem prošel.

A to bylo vše. Páni celníci nás vydrželi bavit celé dopoledne. Po jejich představení byl oběd, na který byli zváni a když odjeli, začali jsme se připravovat na odpolední výlet na rozhlednu Břasy.

Panovalo ukrutné horko, ale to nás nemohlo odradit. Než jsme vyráželi, přečetl jsem táborníkům, jak si polárník Petr Horký nemůže vynachválit zmrzlý špek

„Pořád jsem se těšil na to, že si v krátké pauze dám s kelímkem čaje pár čtverečků čokolády, ořechy anebo vůbec tu největší pochoutku – špek. Je dobré, když se člověk za pochodu může na něco těšit…

 

„Slanina totiž ani v tom nejhorším mrazu neztrácí chuť. Zmražená čokoláda je hodně tvrdá, koušete ji, drtíte mezi stoličkami, vnímáte nakonec jen to, že je sladká, nicméně její chuťové kouzlo, na kterém si renomovaný výborce dal záležet, je náhle celé to tam. Ale u slaniny ne. Ztuhlý kus špeku převalujete v ústech jako ten nejlahodnější bonbon, vnímáte uzenou vůni, sajete z něj tuk, který dává energii, na jazyku máte nádherný pocit a těšíte se na večer, kdy se uvelebíte ve stanu, který jste předtím stavěli snad hodinu.“

 

Když jsem to četl, říkal jsem si, že o tuto laskominu táborníky nemůžu připravit a tak jsem z mrazáku vyndal špekové karamely a každý mohl vyzkoušet. Někteří se k tomu stavěli odpudivě, ale když ochutnali…co vám budu povídat – mňamka!

Poprvé jsme šli na výlet bez Máji a taky jsme se roztrhali takovým způsobem, že mi Artur musel volat, že neví kudy dál. A já se pro ně musel vracet. To je tak, když jsem byl zvyklý deset let chodit vzadu a uzavírat skupinu, a teď mě strčí na čelo skupiny, abych hledal cestu.

Naštěstí jsem mohl využít mapy v mobilu a tak jsme mohli jít cestičkami a zkratkami, kterými bych si s klasickou mapou netroufl. Jen jsem se musel obrnit vůči nejrůznějším komentářům, že já takový odpůrce mobilů do něj teď furt čučím.

Rozhledna byla pěkná, dřevěná, s razítkem. Ale nikdo nahoře nevydržel moc dlouho. Bylo uvnitř strašné vedro. Více zájmu než rozhledna se těšil sud s vodou, který byl nedaleko a jehož voda byla příjemně studená.

Původně jsem plánoval, že u rozhledny budou skupiny vařit. V tom horku, které panovalo, však na to nikdo nemněl myšlenky a protože mnohým docházelo pití, bylo rozhodnuto, že půjdeme zpět bez vaření. A voda původně určená na tuto činnost se vypije.

Celou cestu zpátky se všichni těšili, až si budou moci koupit občerstvení u Vietnamce ve večerce, kolem které jsme museli projít. I já se těšil až si tam koupím studenou Colu v plechovce a nanuka. Protože však přede mnou byla strašná fronta, platil jsem u kasy už jen prázdný obal. Nanuka jsem stihl sníst, než jsem se k pokladně dostal.

Po návratu do tábora následovala stavba u mapy pod vedením Terky a Nudle. K večeři byly špekáčky opékané na ohni. A pozor. Letos jsme na tábor jeli již jako Poutníci, tudíž by bylo pod naší úroveň rozdělávat oheň sirkami. Nastoupili jsme na to s Davidem a oheň jednoduše vykřesali za pomoci křesadla a březové kůry. Už v tom máme cvik a tak to bylo coby dup.

U ohně, když jsme všichni měli již plná bříška, měl Jirka slovo. Po něm se šlo spát. Jen vedoucí jsem zdržel ke krátké poradě. V Roudnici nad Labem se všechno schylovalo k porodu a tak bylo třeba rozdělit úlohy na zítřek, pokud bych tu nebyl.

Musím říci, že jsme si poradu náležitě užili a velmi se nasmáli. Hlavně díky tomu, že jsem vysvětloval pravidla hry „Růžový seznam ohrožených druhů.“

Tato hra je založená na tom, že do lesa vypustíte deset vedoucích, kteří představují roztodivná zvířata. Ty jsou tak nezvyklá, že jsou chráněná. Táborníci mají za úkol tyto zvířata najít, pozorovat a zapamatovat si jejich charakteristiku. Neboť na konci hry každý z nich dostane kartičku se jmény těchto zvířat a každý z táborníků má za úkol k jménu přiřadit správného vedoucího.

Nu posuďte sami, při čtení těchto názvů jsme prostě nemohli udržet vážné tváře. Kord, když se mnozí nezdrželi vtipných komentářů k tomu:

Ohňáček přítulný - neustále běhá po lese, valí kukadla jako puk, klacky jakoby rozdělával oheň a jakmile se k němu přiblíží jiná osoba, popadne ji a alespoň 5 sekund ji k sobě mačká a je velmi přítulný

Klepeťák útočný - běhá po lese pronásleduje děti a v rukou má dvoje kleště ideálně štípačky 

Couváček nákladní - chudák běhá po lese pozpátku a má na zádech větší bágl 

Toaletník prchlivý - staví si hnízda z toaleťáků a pokud spatří jinou osobu, okamžitě mizí z dohledu 

Násoska Napilá - tento hmyz se neustále motá a vykřikuje nesrozumitelné slovní obraty 

Písařík černý – běhá po lese a černou fixou dělá dětem šmouhy po ruce

Blikáček stydlivý – bliká čelovkou a když někoho zahlédne, skryje si obličej do dlaní

Lemra barevná – leží na karimatce a na sobě má barevné kolíčky na prádlo a protože je lemra, tak maximálně zvedne hlavu a zase leží, popřípadě spí

 

Když se emoce uklidnili a úkoly byly rozdány, šlo se spát. Já před usnutím sice zkontroloval, zda mám nařízeného budíka na ráno, ale usínal jsem s pocitem, že se budíka dočkat nemusím a může mě vzbudit telefonát od Ivy, abych vyrazil k porodu.

úterý 1. srpna

Budík mě probudil. Tábor se probouzel, jako každý den z těch jedenácti táborů, které mám za sebou. Rozcvičku vedl Libor, pak se šlo na snídani a poté následovalo ranní ztišení. Já se těchto věcí už moc neúčastnil.

Ještě včera večer jsem si myslel, že budu žít táborovým životem do poslední chvíle, ale ta včerejší porada vše změnila. Tam jsem předal úkoly a začal jsem pociťovat, že mé místo je dnes jinde, než na táboře.

Taky mi ráno volali naše rodiče ze všech stran, abych jim sdělil podrobnosti a nemuseli otravovat Ivu. Já si balil, rozdával poslední instrukce a stále čekal na telefon od Ivy, který nepřicházel.

Už jsem se rozhodl, že vyrazím bez telefonátu, přinejmenším Ivu překvapím. Šel jsem již s klíčkama od auta v kapce k autu, že vyjedu, když se mi rozezvonil telefon s jednoduchým pokynem: „Vyjeď.“

Tak jsem jel. Ve dvanáct hodin třináct minut se nám narodila dcera Ema.

V porodnici jsem pak s holkama strávil skoro celý den. Na tábořiště jsem se vrátil před desátou hodinou večer. Musím říci, že to byl návrat snů. Myslím, že málokterého novopečeného otce čekalo takové přivítání jako mně.

Táborníci, když slyšeli přijíždět mé auto, vybíhali z jídelny, zapínali čelovky, stavěli se podél cesty a blikali. Když jsem projel a auto zaparkoval, obklopili mě a chtěli znát podrobnosti, vidět fotky a vůbec radovat se se mnou. Bylo to emotivní a bylo to krásné.

Ale zpět k tomu, co se přes den dělo na táboře. Hrála se hra Yety – takto jsem jí nazval já, aby se hodila do polárnického prostředí. Ve skutečnosti nesla název Kraken. A protože jsem doma byl línej přepisovat pojmenování Kraken v pravidlech na Yetyho, když hru Jirka vysvětloval, používal původní označení. Sice jsem ho na to večer předtím upozorňoval, ale nedošlo to u něj v pochopení.

A o co že šlo? Dva až pět vedoucích svázaných dohromady několika provazy do hvězdice představují Yetyho, nebo Krakena, chcete-li. Ten hlídá určité území, po kterém jsou rozházené žetony. Táborníci v roli útočníků se snaží sebrat co nejvíce žetonů, aniž by je kraken dostal.

Další hrou, která se hrála, tentokrát v lese, byla stavba přístřešků. Tuto hru sebou na tábory vozím už několik let. Nikdy na ní nedošlo, až letos. Skupiny měli za úkol vyrobit model srubu či stavení z přírodních materiálů. Půdorys stavby měl být velký jako A4 papír a výška minimálně 15cm. Střecha stavby musela vydržet polití vody z ešusu. Hodnotil se vzhled, funkčnost, praktičnost a hlavně vodotěsnost.

Když už byly skupiny v tom lese, střihli si tu včera probíranou hru „Seznam ohrožených druhů.“ Hra měla asi úspěch, páč Peťce stálo za to, aby mi do porodnice poslala SMSku následujícího znění: „Tak hrajeme hru o těch podivínech v lese. Děcka nechápou a myslí si, že nás vypustili z Dobřan. Hra inspirována klienty z léčebny. Dobrý Mílo, dávám palec nahoru.“

Další program byl improvizovaný a vedoucí k němu byli donuceni počasím – v autech, které několikrát jeli sem a tam, se táborníci odvozili k rybníku a lebedili si ve vodě koupáním.  

Po koupačce následovalo už v táboře stavění u mapy, můj příjezd a den zakončil Jirka slovem.

středa 2. srpna

Asi by se to dalo zařadit mezi naše nepsané zákony. Středa prostě znamená výlet. Nijak jsem to neověřoval, ale myslím, že tomu tak bylo vždy – až kam mi paměť sahá. Prostě středa rozděluje týden a je to tedy tak nějak logicky vhodný den na výlet.

Tentokrát to byl výlet do Rokycan, kam jsme jeli z Radnic vlakem. V Rokycanech jsme měli jasně daný program: Navštívit vojenské museum na Demarkační linii, sehrát městskou hru a dát rozchod.

Protože průvodce v muzeu je nadšenec, tak ke všemu měl spoustu toho co říci, až nás zdržoval. Pak zbylo málo času na zbytek věcí. A já se nechtěl připravit o to, že bych nedal městkou hru. Sám jsem ji v potu tváře dvě hodiny připravoval a teď by se neměla odehrát? Dal jsem jí s tím, že na rozchod zbude půl hoďka.

Zpátky do Radnic jsme jeli autobusem. Jak už to tak chodí s nepříjemným autobusákem, který málem vyletěl z kůže ve chvíli, kdy nás viděl na nástupišti. Už jsme byli za desperáty, ještě jsme nic neprovedli. Prostě tak, no.

K výletové středě posledních pár táborů také patří čočka k večeři. V tomto čase se táborem začala nést panika z neštovic. Petra našla pupínky asi u třech dětí, které za neštovice považovala. Co to pro nás může znamenat – pro zmíněné děcka samozřejmě karanténu, pro tábor zavření hygienikem? Kdoví. Uvidí se zítra. Jistou naději jsme měli díky tomu, že Danča neštovice už měla a byla mezi těmi, co byli obsypáni pupínky. Nu což, vyřešit tuto otázku mohl až lékař zítra ráno.

Já dnešní večer vybral jako vhodný pro přezimování – tedy noc strávenou venku po skupinách. Během tohoto pobytu si skupiny měli uvařit sopku. K tomu potřebovali prášek – sopku – bramborovou kaši. K tomu dostali konzervu rybiček v oleji. Dostali, není to vhodné slovo. Obojí – jak konzervu, tak pytlík s práškem skupiny museli nejprve získat. A měli k tomu jen dva provazy. Všem se to nakonec povedlo v následujícím pořadí: červení, modří, žlutí a zelení.

Aby si skupiny mohli uvařit, potřebovali k tomu ještě vařiče, sirky, a podobné věci. Ty od mé maličkosti dostali, ale nejprve museli ještě splnit jeden úkol.

Každá skupina dostala plnou misku kompotovaných třešní a jejím úkolem bylo ji sníst. Ale ne lecjak. K misce se muselo dvacet metrů běžet, vždy na cestě mohl být jen jeden ze skupiny a třešně do pusy nabíral jen pusou. Žádné ruce, natož aby používali lžíci.

táborníci: „Fuj, vždyť je to strašně nehygienický! To je strašná kravina. Ještě z toho budeme všelijak nemocní!“

já: „Buďte v klidu, neštovice v táboře už máme, takže každá další nemoc nás už nerozhází. Aspoň zítra to auto k doktorce bude vytížené.“

Co to tady budu dlouze popisovat. Šli do toho po hlavě. Když to třešňové šílenství vypuklo, nikdo už žádnou hygienu neřešil. Pořadí bylo: červení, zelení, žlutí a modří.

Když si všichni trochu vydechli, pozval jsem si skupiny na hřiště a sdělil jim, že úkolem každého z nich je zabalit si batoh a dal jsem jim seznam věcí, které v něm musí mít. Celé jsem to podával tak, že po sbalení budeme kontrolovat, zda mají všechno. Při balení jsem jim měřil čas. Skončili v pořadí: žlutí, červení, modří a zelení.

Nemněl jsem však v plánu jim zabalené věci kontrolovat. Zda mají všechno, měla prověřit až praxe. Po patnácti minutách jsem skupiny vysílal na různá místa v okolí. Měli za úkol splnit jeden úkol (většinou zjistit informace o tamní pamětihodnosti), uvařit si sopku, přezimovat, ráno si vyslechnout ranní ztišení od místovedoucích a vrátit se do tábora.

Sám jsem byl připraven jít s poslední skupinou, která z tábořiště bude odcházet. Byli to zelení. Ti měli za úkol zjistit informace o kapličce v Kamenci a přenocovat na vyhlídce Kamenec. Cestou tam skupina trochu zakufrovala a já tam nebyl od toho, abych jim radil kudy jít. Díky tomu jsme se k místu, kde jsme chtěli přenocovat, dostali poměrně pozdě. Další zklamání přišlo, když jsme zjistili, že nám na něm bivakují modří.

Nedalo se nic dělat, museli jsme jít až za ně. Jakmile jsme našli vhodné místo, ulehli jsme ke spánku. Sopku jsme vařili k snídani. Po ní jsme vyráželi na cestu. V osadě Listopad jsme u polovyschlé nádrže udělali pauzu a Terka pro nás měla ranní ztišení.

čtvrtek 3. srpna

Po návratu do tábora se čekalo, až dorazí všici. Já poprvé začal registrovat, že Beny s Nudlí si mají nějak moc co povědět. Přišlo mi to milé.

Jakmile jsme se dali trochu dohromady, následovalo ranní ztišení. Já vím, pro zelené již druhé, ale to bylo způsobené tím, že jsme ho nestihli večer. A tím jsme si vystačili do oběda.

Po něm jsem to chtěl rozjet a jít ze hry do hry, ale začalo nám pršet, což kazilo mé plány. Byl tedy čas na improvizaci. Každá ze skupin dala hlavy dohromady a měli vymyslet co nejvíce písniček o vodě. Kdyby nepřestalo pršet, pokračovali bychom v jejich přednesu.

Takto jsme využili zlepšeného počasí a nastupovali k úseku nazvaném: rozmrazování sněhu. Už jsme to jednou hráli, myslím na Mt. Everestu. Skupiny dostali hořké čokolády a jejich úkolem bylo je v co nejkratším čase rozpustit do hladka. Ti, co to zvládli nejrychleji, vyhráli – modří, žlutí, zelení, červení.

Nu, a když už jsme měli rozdělaný ten oheň, využili jsme jej k přípravě mňamky. Banán se zbavil slupky, rozkrojil napůl, proložil se kostičkami hořké čokolády, spojil a obalil v alobalu. Dal se na oheň, nebo lépe na žhavé uhlíky, tak aby se čokoláda rozpustila. A pak už nezbývá než ho zkonzumovat. Ve skupině se dělal pro každého jeden banán a každá ze skupin pozvala někoho z nás, co jsme tým nemněli. Byla to bašta. Poprvé jsem to jedl na Národním výcvikovém táboře od Royalů, tak jsme to hned prubli u nás.

 Ještě jednu hru jsem chtěl dnes stihnout. Totiž „saně“.

 

"Ledové masy byly tak zprohýbané a převrácené, že oba muži byly často přetěžováni nekonečným zdviháním saní přes ledové věže výšky muže. Tlak ledu, který zdvihal loď, obracel ji a otřásal, teď lomcoval stanem, psi skučeli a muži měli strach. Led pod nimi, vystavený ustavičnému tlaku, vydával hlasité zvuky – jednou jako stroj, jindy jako živoucí bytost -, a náhle uprostřed noci praskl s mocným rachotem.“

 

Snažili jsme se to napodobit tak, že jsem rozmístil vedoucí po trase, kterou měla skupina projít či proběhnout. Skupina nesla dlouhou kládu stromu – všichni se jí museli držet. Jakmile přiběhli k vedoucímu, museli ji zvednout do takové výšky, aby ji přes něj přendali. Pak mohli zase pokračovat v cestě.

Vedoucím se to zdálo nebezpečné, ale co mohli čekat od Expedice na pól. Zraněním to odnesl jen Kuba Volena, kterého jeden z týmů kládou (dokonce sukem na té kládě) trefili do čela. Až tam měl krvavý šrám.

Kdyby teď bylo na mě, šlo se k mapě stavět. Věděl jsem, že to bude dnes trvat dlouho (protože jsme včera vynechali), říkal jsem to, hnal jsem program ku předu, ale byly tu jiné zájmy a já na ně rezignoval.

Jednak tu byla Davidovo párty. Té jsem prostor dát musel, neboť celý tábor za mnou Dave chodil, kdy ji dáme. Vyhradil jsem na ní tedy třičtvtě hoďky a šel si do stanu odpočinout. Jenomže párty se chopili starší hoši, využili kombo, přes které jsme večer pouštěli zvuk k Cimrmanovskému videu „Dobití Severního pólu“, z kterého Jirka čerpal témata na slova. Pouštěli z něj techno muziku a Davidovo párty, jak jsme na ní byli zvyklí, se rozplynula. Toho si všimla Peťka, když našla plačícího Davida, a organizovala párty novou.

Škoda, že už dávno bylo po vymezeném čase. Když se párty skončila a táborníci uznali, že teď to konečně mělo ty správné parametry a párty můžeme prohlásit za skončenou, přišla Petra s tím, že si vedoucí musí napsat ještě zdravotnický test.

Já protestoval, poukazoval jsem, že na to není čas. Nic platné mi to nebylo. Tak jsem to alespoň bojkotoval. Uvedu příklad – otázky a odpovědi

Co je to úpal: Rozkaz k palbě

Co je to úžeh: Způsob, jak se vypořádat s nebožtíkem.

Pak se konečně mohlo jít na mapu. Bylo to dlouhé, náročné, pro některé nezáživné, do toho se setmělo a mnozí začali být nervózní, že už je pozdě a ještě nás čeká slovo. Nejvíc nervózní byli ti, co odpoledne měli dost času na kraviny.

Konečně se mapa pro dnešek dokončila a mohlo na řadu přijít slovo a po něm spánek ve stanech.

pátek 4. srpna

Budíček měli vedoucí už v 6:⁰⁰hod. Já prostě a jednoduše nevstal. Budíka jsem neslyšel a spal jsem dál. Vzbudil mě až Libor, když probouzel tábor.

Následovala snídaně a tzv. běh k pólu. Skupiny vyráželi v patnáctiminutových intervalech. Pól byl na zřícenině hradu Salon. Tam se šlo po červené turistické, zpátky kousek po zelené, neznačenou cestou lesem, kousek po silnici a zase neznačenou cestou až na žlutou turistickou, která se před Radnicí napojila na červenou a po té jsme došli zase až do tábora.

Cestou týmy čekal nejeden úkol. Tak například křížovou cestu před Radnicemi museli projít psím spřežením. Všichni měli zavázané oči až na jednoho, který celé skupině udával směr taháním za provaz, jehož se všichni drželi. Podle toho se zatáčelo doprava či doleva.

Kus cesty museli nést raněného. U nás Medvěd nesl Terku Ramíkovou a nesl jí jako pytel pšenice. U turistického přístřešku v obci Přívětice zase vedoucí rozbalili vědomostní test polárních znalostí, který zde museli skupiny vyplnit.

Za Přívěticemi byla občerstvovací stanice, kde na nás čekali Dan se Soňou a jídlem. Zde skupiny museli strávit povinně dvacet minut, které měli určené na jídlo. Než odsud skupiny vyráželi, museli absolvovat ještě úsek „lyžař“. Poskládali se všichni do vláčku na dvě prkna, které první a poslední v řadě pomocí provazů posunovali kupředu. Hodnotil se čas, za který skupiny ušli požadovanou vzdálenost.

Teď už nebylo na co šetřit síly. Výpravy čekal už jen Severní pól u zříceniny hradu. Když tam došli, měli za úkol se podepsat na pamětní listinu, vyfotit se a samozřejmě nesmělo chybět klasické: „Jdu na sever, jdu na sever a už jdu na jih.“

Já šel opět se zelenými, jako na přezimování. Zatímco noc jsem s nimi trávil, neboť je k tomu odsoudil los, k pólu jsem s nimi šel úmyslně. Měli v týmu Honzu Hovorku a já nabyl dojmu, že když půjdu ve skupině s ním, máme naději to dojít.

Musím říct, že mě Honza hodně mile překvapil. Tři čtvrtiny tým vedl, udával tempo – prostě jsem ho nepoznával. Jistě, docházeli jsme v slzách a konec bolel. Ale byl to senzační výkon, pro mě nečekaný!

Další, koho tady musím zmínit je Medvěd. Stal se z něj chlap! Dospěl! Mile mě na táboře překvapil a musím říci, že se mi líbilo jeho chování. Moc dobře, Méďo.

Do tábora jsme přišli jako poslední, měli jsme více jak hodinovou ztrátu na třetí tým, ale čas 5 hodin a 10 minut pro mě osobně byl hodně dobrý. Ráno bych nevěřil, že toho budeme schopní.

Nejrychlejší byli červení (3:48 hod), žlutí (3:49 hod), modří (4:03 hod) a zelení. Děcka v prvních dvou týmech byli po příchodu do tábora prý úplně hotoví. Vedoucí jim nedávali času a hnali skupinu dopředu. Někteří nebyli schopní ani říci, kde byli nebo co cestou viděli. Prostě se jenom soustředili na to jít a to co nejrychleji.

Zelení své čtvrté místo bodově trochu vylepšili tím, že vyhráli lyžaře a napsali nejlepší test.

Když si táborníci trošičku vydechli, šli jsme na hřiště sehrát ještě dvě hry. Inspiraci pro první hru jsem získal opět u Royalů a byla trochu podobná třešním. Jen místo misky měli táborníci mísu s vodou a místo třešní ve vodě plavalo jablko. Úkolem bylo jablko sníst. K míse s jablkem se běhalo opět štafetově. Takže jedinec přiběhl k míse, zaklekl, ponořil hlavu do vody, ukousl si jablka a uháněl zpět.

Nejrychleji snědené jabko měli modří, zelení, žlutí a červeným to šlo nejpomaleji.

Když už jsme měli tu vodu v těch mísách, využili jsme ji k další hře. Nakládali jsme lodě pomocí trakařů. Jeden borec držel druhého za nohy a společně takto museli dojít k míse. Tady naplnili víčko od ešusu vodou a na trakaři ho měli dostat zpátky ke skupině. Tímto způsobem se snažili naplnit ešus po okraj vodou.

Nejdříve se to povedlo žlutým, červeným, modrým a zeleným.

A to bylo vše. Víc her se na letošním táboře nehrálo. Teď už jen zbývalo spočítat body, proměnit je v cestu k pólu na mapě a určit tak vítěze.

Byl to nervy drásající boj! Bylo to těsné. Tentokrát se podařilo dojít k pólu všem a všechny výpravy se i dokázali vrátit. Tudíž pořadí určovala rychlost. A ačkoliv to bylo pro mnohé překvapení, vyhráli zelení. Hned za nimi se umístili červení, modří a žlutí.

David se radoval z výhry a stejnou radost měla i Wewerka. Tu však podezírám z toho, že se neradovala ani tak z vítězství, jako spíše z toho, že se raduje David. Moc dobře si na začátku tábora všimla, že Dave je smutný z toho, že jako jediná skupina nemají ani jednoho z vedoucích muže, nýbrž samé dívky (Wewerka, Jája, Terka). A přece vyhráli!

Ještě musím zmínit, že odpoledne nás přijeli navštívit Janina s Miškou. Milá návštěva, které jsme rádi ukázali, co kde na tábořišti máme.

Když opadla radost z umístění a vzájemné gratulace, dostal se ke slovu Jirka, který pro nás měl poslední střípek do skládačky zvané duchovní program.

V jeho druhé polovině pak vedoucí připravovali vše k hostině. Tu jsme si náležitě užili a Arouš se s plnou pusou dobrého jídla začal zase usmívat a dělat vtípky. Opustili ho chmury a zase to byl starý dobrý Artur.

Jirka sice sliboval, že po hostině pustí pro zájemce celou Cimrmanovskou hru Dobití severního pólu, ale nedošlo na to. Prostor dostala Terka a její ansábl, který během tábora cvičil jakési divadelní představení. Byli jsme zvyklí jí půlhodinku pátečního večera věnovat.

Hra byla o Smolíčkovi a Jelenovi, kteří se sešli u soudu. Občas se jim podařil vtip, který ostatní pobavil. Já u toho rychle usnul a ostatní se potichu vytráceli. Hra trvala něco přes dvě hodiny a všechny uondala. Já si příjemně schrupnul a nabral síly, abych mohl dělat papíry a uzavírat tábor.

Spát se chodilo postupně, jak máme naučeno z minulých táborů.

sobota 5. srpna

Sobota je vždy ve znamení odjezdu. Nicméně ráno ještě vypadalo táborově. Rozcvička, snídaně, společné focení a ranní ztišení. Pak už jen úklid, balení a odjezdy Rakovnických, kteří to měli nejblíže a přijížděli si pro ně rodiče auty.

V tábořišti jsme stihli ještě rychlý oběd, poslední balící úpravy, odchod z tábořiště na vlak a odjezd domů. S Danem jsme vynosili ve Stříbře vše do sklepa, počkali na nádraží na táborníky, předali je rodičům a byl konec.

Já se stavil ještě ve Svojšíně u babičky, pak u táty v Ošelíně, kam jsem ještě odvezl pár táborových věcí a potom už upaloval do Bohušovic, za Ivou – svou milovanou manželkou a dcerou Emou, která byla strašně krásná!

Tak snad zase za rok. Pevně věřím, že tentokrát už s Ivou a Emičkou.